Při snídani a Lidovkách jsem se málem zakuckal, ačkoli šlo jen o slovo čtené, když jsem se snažil poctivě vstřebat logiku v rozvažování Tomáše Němečka (LN, Zatykač…, 19.1.12). Rád by pochopil, píše, v čem je spor o suverenitu rozpočtu, když vláda s novými automatickými pravidly z Bruselu v podstatě souhlasí, a co taková mezinárodní pravidla obchodu (OECD, WTO) a hon na daňové ráje, neruší snad také nezávislost?

Nemusí, svoboda je paradox, daří se jí jenom v jistém omezení, protože kvalita prostředí s omezením souvisí, protože v anarchii se žít nedá, a tak je například likvidace pirátů (i těch internetových) nebo likvidace rájů pro zloděje zcela na místě, ale stejné daně by zničily tolik potřebnou konkurenci mezi státy, a proto je autonomie tak důležitá. Západní civilizace musí stále znovu hledat hranici mezi svobodou a pořádkem, právem a politikou, majetkem a krádeží.

Jistěže, můžeme s pravidly rozpočtové uměřenosti, kterou teď hlásá unie, souhlasit a dočasnou dohodu podepsat, ale ďábel chce víc, chce, aby nebyla dočasná, ale na věčné časy! A co až přijde čas, kdy bude zapotřebí rozpočet přetáhnout? Ďábel chce moc a vládu, proto mává neměnným právem a křičí – všechno uzákonit a klid. Stačí se podívat na zmatek s lidskoprávní jurisdikcí. Ještě před první válkou napsal G. K. Chesterton, že se podivuje nad Indy, kteří chtějí anglické právo, nezávislost soudů i s institutem ombudsmana, místo aby žádali nezávislost. Četl to Ghandí, vyděsil se a přestal usilovat pouze o legislativu. Evropská unie, in extremis, chce právě právem a soudci nahradit politiku. A přitom těm poťouchlíkům jde o interní rozhodování evropské nomenklatury, která si pořídila podřízený soud a z Evropy chce udělat polepšovnu. Jen opravdu zbožný člověk chápe svobodu jako právo hřešit a práva jako svobody.

LN, 20.1.2012