Máme za sebou několik emotivních dnů, kdy prostorem létají silné výrazy a kdy spousta skupin ventiluje různé zájmy. I já jsem se neúmyslně do tohoto sporu zapletl, když jeden estébák vytáhl mou drobnou poznámku prohozenou v malé skupince a udělal z ní kauzu. Nicméně zdvihám rukavici a pokusím se problém pojednat.

Střílet nebo nestřílet?

Jak se mají evropské země zachovat v situaci, kdy se miliony lidí z jiné části světa agresivně domáhají vstupu? Existují v zásadě dvě stanoviska. Tak např. Martin Pánek tvrdí, že každá skupina lidí má právo se nastěhovat do každého státu a má právo si s sebou přinést svoje zákony. Občané těch zemí do toho nemají co mluvit. Text najdete zde. Ale Martin Pánek není zdaleka sám. Je to argumentace, se kterou se v neomarxistických kruzích setkáváme běžně.

Já tvrdím, že státy mají právo a povinnost hájit svoje hranice. Tvrdím, že to je základní povinnost státu vůči vlastním občanům. A tvrdím, že když není vyhnutí, má stát využít sílu. Ostatně, to je přece ten důvod, proč se občané podílejí na financování armád. Rozhovor najdete zde.

Vedle toho existuje řada stanovisek, které se z tohoto dilematu snaží vylhat. Budeme drsné Somálce přesvědčovat, aby k nám už nejezdili. Zaplatíme spoustu peněz za program, který jejich zemi zajistí zbohatnutí. Ale to je jen vyhýbání se problému. Co když se přesvědčit nenechají? Co když jejich země nezbohatne dost? Co když mají i jiné motivy než čistě ekonomické? Nakonec stejně nezbyde než se rozhodnout – dát pokyn ke střelbě nebo vydat vlastní zemi drancování.

Mezi tato vyhýbavá řešení patří i odvolávání se na různé sociální dávky. Jedni tvrdí, že lze problém vyřešit rozšířením sociálních programů, druzí zase doporučují je omezit. Ale ve skutečnosti není nejmenší šance, že by to mohlo uvedený problém vyřešit. Evropské státy budou vždy bohatší a se zločinci se tu bude vždy zacházet humánněji než v Somálsku. To stačí k tomu, aby existovala motivace dostat se na území evropských států.

Svobodní občané versus nevolníci

Za tím sporem není jen rozdíl v momentálním odhadu situaci. Je za ním především zásadní rozdíl v pohledu na svět. Chápu své spoluobčany jako svobodné lidi nebo je chápu jako nevolníky? Pokud se dívám na své spoluobčany jako na svobodné lidi, má to řadu důsledků. V první řadě to, že chápu stát jako výsledek tiché nepsané smlouvy mezi lidmi. Je to něco, co společně zřizujeme, financujeme a podporujeme, abychom společně bránili své svobody a majetky. Abychom společně bránili možnost žít po svém. K tomu patří i to, že někdy bojujeme proti vlastnímu státu, pokud se vymkne kontrole. Ale v zásadě je to naše záležitost. Jako svobodní občané máme právo rozhodnout se, koho do našeho svazku přibereme a máme právo zabránit ve vstupu těm, které tady nechceme.

Je možné apelovat na naše milosrdenství, ale jakákoliv podpora cizinců musí být výsledkem našeho svobodného rozhodnutí. Neexistuje právo vstoupit na území České republiky. Neexistuje právo vstoupit na území Itálie. Neexistuje právo vstoupit na území Řecka. Kdokoliv se o to pokusí proti vůli obyvatel státu, je agresor a musí počítat s odpovídající odezvou. Nemusíme se nikomu zodpovídat, pokud tady někoho nechceme. A nemusíme se nikomu zodpovídat, ani pokud nechceme nést náklady a rizika soužití s agresivními lidmi jiné kultury. Jsme přece svobodní lidé.

Velkopanský pohled na imigraci

Pokud se dívám na spoluobčany jako na nevolníky, má to zase jiné důsledky. Například nechápu, proč by nevolníci měli být zvýhodňováni proti nově příchozím. Nedokážu pochopit, proč by měli mít vliv na to, kdo se do jejich země nastěhuje nebo ne. Jejich země to přece není. Že to jsou oni, kdo stát financují a udržují při životě svou podporou? Nezájem. To je prostě jejich povinnost, za kterou nic nedostávají.

Pak je logickým důsledkem to, že o migraci rozhoduje nějaká centrála. V tomto případě chce umožnit vstup každému, příště to zase omezí. Rozhodně je tomu ale tak, že tato centrála (v tomto případě velký ekonom) má právo rozhodnout, že občané ponesou náklady, a to i obrovské náklady, aniž by se k tomu mohli vyjádřit. Dnes jim přikážeme snášet multikulti experimenty, zítra zakážeme pít kafe, pozítří rodit děti. Vždy jde o to, co velký filosof vymyslí. Není náhodou, že tento pohled je téměř vždy spojen se skepsí vůči demokracii. Pokud lidem vrátíme moc o sobě rozhodovat, vždycky hrozí, že si vyberou něco jiného, než pro ně libertarián připravil.

Ideologie versus otevřená společnost

Za tímto základním rozdělením můžeme samozřejmě vidět rozdíly sociální. Pokud v nějaké zemi žijete a pracujete, pokud jste součástí lidu, jeví se vám věci jinak než z bruselské kanceláře profesionálního úředníka. Ale podstatný je ještě jiný rozdíl. Jak se díváme na politické ideologie. Jestli oním hegelovsko-marxovským způsobem, kdy myslitel vytvoří nějaký ideální model a cítí se oprávněn jej lidem vnutit bez ohledu na následky. Jestli z mého modelu vyplývá, že je přijatelné zaplavit zemi agresivními nájezdníky, pak to uskutečníme bez ohledu na počet mrtvý či znásilněných.

Nebo se můžeme dívat popperovským způsobem. Tím, který říká, že jde výhradně o lidi. Ideologie jsou jen nářadí, které používáme k řešení problémů. Když se ideologie ukáže jako nevhodná, můžeme ji kdykoliv zahodit. „Ideologie umírají, aby lidé mohli žít,“ tvrdí Popper a nazývá tento model otevřenou společností. Netvrdím, že mám nejlepší řešení. Pokud někdo vymyslí recept, jak uchránit evropské státy před nájezdníky a zároveň se vyhnout použití tvrdého násilí, budu nadšený. Ale do té doby budu o své právo žít ve své zemi svobodně a bezpečně bojovat. I třeba proti bruselskému libertariánovi, který v nějaké knize vyčetl, že nemáme právo žít ve své zemi po svém.