Po několika dnech snad již opadly emoce z nečekaného výsledku britského referenda a brexit se stal ze strašáka pomalu nastupující realitou. Při hodnocení důvodů, které vedly k takovému britskému rozhodnutí, se většina shodne. Jednalo se o hlasování jednak proti vládě Davida Camerona, tedy klasické hodnocení vlády v době poloviny jejího mandátu, a také proti evropské byrokracii, aniž by hlasující přesně věděli, proti čemu vlastně hlasují a jaké to bude mít důsledky.
Je ale zcela jisté, že současná reprezentace, současní představitelé EU jsou asi nejen v Británii nesmírně nepopulární a pravděpodobně nedovedou jakkoliv pozvednout popularitu projektu, který se jmenuje „spojená Evropa“. Je dost možné, že politici a úředníci v bruselských kancelářích nedovedou tento projekt nejen reprezentovat, ale dokonce ho svými výroky, svými postoji poškozují. Motto většiny komentářů bylo a je, že Evropa se musí změnit. Jak se má ale změnit Evropa, kdo nebo co se má změnit, aby zase projekt spojená Evropa byl pro státy a jejich obyvatele přitažlivý a aby ti, co poukazují na problémy, nemuseli rovnou navrhovat odchod, ale opravu a změnu systému?
Zkusím projekt společné Evropy charakterizovat. Kdo je to Evropa? Jsou to ty tisíce nevolených evropských byrokratů, asistentů poslanců a dalších lidí, kteří sedí v Bruselu, ve Štrasburku nebo kdekoliv jinde? Reprezentuje více Evropu Komise, tedy orgán s omezenou politickou mocí, jakási kvazivláda se svým předsedou a kvazi resortními ministry, které delegují jednotlivé státy a formálně je schvaluje Parlament? Nebo je pro vás reprezentantem Evropy parlament, kde zasedá více než 800 poslanců volených v jednotlivých zemích ve volbách, kde účast dosahuje nejmenších hodnot? A o čem ti evropští poslanci rozhodují? Nebo to jsou ministři jednotlivých členských zemí, kteří zasedají v evropských radách jako vrcholných setkáních? To jsou ovšem domácí politici, kteří jezdí do Bruselu obhajovat svoje národní politické cíle a získávat domácí politické body. Viz migrace. Jedni svalují vinu za brexit na druhé a není jasné, jak z kola ven.
I při všech orgánech a komisích je vlastně Evropa strašně slabá. Tváří tvář globálním problémům Evropa opakovaně selhává nebo hraje ve světovém kontextu druhé housle. Jak orgány Evropy reagují a reagovaly na globální migraci, na problémy a iniciativy Ruska, na přepadení a obsazení Krymu a válku na východní Ukrajině? Slabým hláskem diskutují a nakonec prosadí sankce, které nepomohou, ale ani neublíží. A jaká je reakce Evropy na občanskou válku v Sýrii a Iráku? A jak o něco dříve Evropa reagovala na krizi v Dárfúru, v Sahelu nebo kdekoliv jinde? Pokud někde někdo jakkoliv intervenoval, pak to byly jednotlivé státy a nikoliv Evropa jako celek. Evropa nikdy nijak nereaguje, nemá jak prosadit svoji spojenou vůli ve světě. A to nemám na mysli vojenskou podporu, ale silnou ekonomickou a společenskou sílu.
Takže z mnoha důvodů, jako je např. nejednota stanoviska, obtížnost vytváření společného názoru, opatrnost, Evropa neumí zaujmout silný společný názor. Jednotlivé evropské rady se prostě jen obtížně na něčem podstatném shodnou. Možná právě proto se Evropa realizuje ve společném páchání dobra napříč kontinentem. Z jakéhosi neznámého důvodu úředníci komise vědí, co je pro Evropu správné a dobré, a formulují drobná, jednotlivě nepodstatná stanoviska a vymýšlejí jednotlivá nařízení, která tu něco omezují, jindy něco jiného prosazují. Nemám nic proti omezování spotřeby elektrické energie, ale fakt nevidím smysl evropské integrace v regulaci žárovek a topinkovačů nebo, z jiného soudku, v podílu žen v orgánech soukromých firem. Kombinace velkých vzletných slov o modernizaci ekonomiky a společnosti v konfrontaci se skutečnými výsledky realizovanými například prostřednictví regionální politiky EU působí až směšně. Velcí a masivní příjemci podpory jsou v rámci regionální politiky Španělsko a Řecko. Člověk nemusí být velký analytik, aby pochopil, jak neúspěšná je tato politika. Z domácích zdrojů je Evropa prezentována podporou výstavby cyklostezek, rozhleden a Babišova zemědělského impéria. Skutečně to nejdůležitější pro rozvoj naší země.
Jak tedy dál, když nechci připustit czexit? Jednou z cest je posílení Evropy, vrácení její role jako skutečného globálního hráče, který je schopen reálně ovlivňovat globální politiku a ekonomiku světa. Evropa má demografický, ekonomický i sociální potenciál být jedním z globálních hráčů. Pak může skutečně být něčím zajímavá pro své členy, může něčím imponovat a může také oslovovat veřejnost. Jenže Evropa, to je i s Velkou Británií 28 států. Do společného domu patří od Estonska a Bulharska přes Portugalsko a Slovensko až po velké nebo zakládající země s jakousi větší morální odpovědností. Kdo reprezentuje tuto silnou Evropu? Jednoduše velké země a ta mezi nimi nejsilnější z nich – Německo. Takže chceme po odchodu Británie chápat Evropu jako německou (a také trochu francouzskou)? To není směr, který by získal velkou podporu, to není realistický postoj. Tudy cesta nevede.
Pojďme tedy na druhou variantu, jak se má proměnit Evropa. Debyrokratizace. Zrušení desítek více nebo méně nesmyslných nařízení, regulací a pravidel, která mají a mohou ovlivňovat náš život. Od neexistujícího a notoricky citovaného předpisu na zakřivení banánů až po všechna možná genderová, občanskoprávní nebo jiná „korektní“ rozhodnutí. Evropa přestane páchat dobro napříč kontinentem a začne se věnovat něčemu jinému. Ale čemu? Možná by se konečně mohla věnovat smysluplné společné politice. Podpořit skutečně významné evropské projekty, třeba evropské dopravní infrastruktury (TEN-T sítě), projekty inovace a vědy nebo takové podnikatelské projekty, které přinesou zaměstnanost v periferních nebo zaostávajících regionech. Kdo ale takové jasně kontrolovatelné a jasně splnitelné cíle stanoví? Komise a její aparát? Je to vůbec možné bez bezbřehé byrokracie? Nebo mají společné cíle stanovovat jednotlivé státy EU? To také dobře nefunguje, jak vidíme právě nyní okolo sebe.
Existuje také možnost vrátit EU z politické organizace na úroveň mezinárodní ekonomické smlouvy. Pak ale zapomeňme na Evropský parlament, na Komisi a na všechna silná prohlášení a zabývejme se pouze dohodou o volném obchodu a smlouvami na transfer kapitálu. Ale v takovém případě je zase více méně jasné, že tedy hlavní politické slovo za Evropu převezmou ekonomicky nejsilnější státy - a hádejte, kdo na prvním místě. Názor Maďarska, Estonska, Irska nebo Slovinska bude zajímavý pouze za předpokladu, že bude podporovat stanovisko Německa (a také trochu Francie).
Jak tedy zvýšit vážnost a význam Evropy? Myslím, že to není v programech a politikách EU. Chceme-li mít skutečně důstojnou Evropu, musíme mít v Evropě důstojné politiky. Politiky, kteří ve své zemi, ve svém okolí skutečně něco znamenají a jsou schopni nést poselství, nést konkrétní vizi. S odkladištěm vyřazených nebo nepoužitelných bývalých celebrit skutečně prestiž Evropy nezvýšíme. Jakou kvalifikaci a jaký význam měla pro Evropu lady Ashton, britská představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku 2009-2014? Levicová bojovnice za britské jaderné odzbrojení, která měla vážnost a význam kusu popsaného papíru. Nikoho neoslovovala, nikoho nezajímala a nikam ji nikdo nezval. A znáte současnou evropskou ministryni zahraničí? Jmenuje se Federica Mogherini. Čím se vyznamenala kromě fotek s Jásirem Arafatem? Jaký většinový evropský myšlenkový směr reprezentuje? A co předseda komise Juncker, vysloužilý premiér Lucemburského velkovévodství? Umíte pojmenovat alespoň jedno jeho zásadní stanovisko, jeho názor, jeho postoj? Já ne, pokud nepočítám „More Europe forever“, abych parafrázoval jeho mnohé odpovědi do stručného sloganu.
Mám-li brát vážně evropské instituce, chci v jejich čele vidět vůdce, kteří mají jasný názor a jsou ochotni o svém postoji, názoru či stanovisku vést debatu. Pokud budou v čele EU vyvažovači postojů a uhlazovatelé problémů, projekt Evropy nikoho nenadchne a nikoho neosloví. Je na místě změnit Evropu. Dosavadní, mnoha předpisy a omezeními svázanou složitou mašinu na výrobu nesmyslů nahradit malým, ale silným a výkonným strojem, který je schopen zajistit jak ekonomickou spolupráci, tak i silný evropský názor na globální témata. Méně cílů, méně politik, méně aparátu. Státy v Evropě mají EU proto, aby jim ulevila, aby je zastupovala v agendě, na kterou by sami nemohly dosáhnout, nikoliv od toho, aby jim nařizovala a omezovala jejich sociální a ekonomický rozvoj. Potom najde EU znova smysl.
Autor je komunální politik ODS