Když Německo ohlásilo, že jedna z priorit předsednictví je i obnovení diskuze o budoucnosti evropské ústavní smlouvy, vzedmula se v českých luzích a hájích panika. Olej do ohně přilil Václav Klaus, když před takovým dokumentem otevřeně varoval ve svém novoročním projevu. Tím vymezil mantinely pro diskuzi o názoru prezidenta, nikoliv však základ pro diskuzi o budoucím uspořádání v Evropě. V Česku navíc nefungovala sedm měsíců relevantní politická reprezentace, a tak se na tak marginální otázky jako jak dál v Evropě jaksi nedostalo a nyní honem honem, co s tím.

Proč bychom vlastně potřebovali Evropskou unii, jakou unii si budeme přát, co od EU očekáváme a kolik jsme za to ochotni také zaplatit? To jsou otázky, které leží ve vzduchu již od vstupu do EU a pak od přípravy schválení a následného odmítnutí evropské ústavní smlouvy.

Na jedné straně je očividná snaha budovat nadnárodní systém vzájemné ekonomické, sociální a třeba občanské spolupráce mezi jednotlivými občany a jejich uskupeními, a posilovat tak evropský charakter celé organizace. Na druhé straně jsou stejně významné snahy o budování EU jako mezinárodní organizace, kde hráči jsou jednotlivé země a jejich reprezentanti s důrazem na mezinárodní spolupráci států. Někde mezi tím se pohybuje pragmatická snaha o zefektivnění dosavadního fungování evropské spolupráce. Evropa od Římských smluv (1957) ušla velký kus cesty a tato cesta je lemována jak úspěchy, tak i kolapsy. Ekonomická integrace završená přijetím eura a jeho stabilitou je nepochybně úspěch EU. Válka na Balkáně a třeba masakr v Srebrenici patří mezi nejčernější chvíle v dějinách EU. Evropské státy byly schopny slíbit ochranu civilnímu obyvatelstvo, ale nebyly schopny ji efektivně zajistit především díky rozporům mezi sebou navzájem.

Proto je nepochybně dobře, že se znovu mluví o evropské ústavě. Dosavadní rozhodování států, kteří vysílají své zástupce do Rady a rozhodují absolutním konsenzem, je, jak se ukazuje, efektivní pouze v některých oblastech. I vrabci na střeše vědí, že je nutné reformovat nejen zemědělskou politiku EU, ale v prostoru nutné shody všech to prostě není možné. V každé zemi jsou v daném roce nějaké volby a strana, která sáhne na dotace farmářům, prohraje volby. Takže je snazší neefektivní a plýtvavou politiku prodloužit o dalších sedm let a pak uvidíme.

Nový evropský dokument musí posílit občanský princip unie. Je nutné chápat celou organizaci nikoliv jako nástroj vzájemné dohody mezi státy, ale jako nástroj efektivní správy pro občany. Proto je nezbytné posílit na úkor Rady a Komise Evropský parlament a zvýšit jeho pravomoci v legislativním procesu EU.

Je stejně tak nutné zjednodušit mechanismus přijímání pravidel v EU a jasně vymezit národní a evropské kompetence. Sady zbytečných nebo dublujících se vyhlášek, nařízení a pravidel je nutné odstranit a zjednodušit. Bude-li legislativní proces pod kontrolou Evropského parlamentu, nebudou evropští poslanci chrlit sady nesmyslných nařízení, jako to často dělají byrokraté bez politické odpovědnosti, kteří sedí v orgánech Komise.

V evropském dokumentu je nutné jasně deklarovat pozici jednotlivých zemí a pravidla pro přijímání rozhodnutí. Bez odstranění absolutního souhlasu všech zemí, a tedy odstranění práva veta z drtivé většiny rozhodovacích procesů není možný další rozvoj evropského společenství.

Evropa již nyní není schopna efektivně bojovat proti zahraniční migraci, terorismu, není schopna zajistit svoji vlastní bezpečnostní politiku, a to jak ve vztahu vůči vlastním občanům, tak i vůči mezinárodnímu společenství. Evropa spolupracující pouze na základě dílčích ekonomických smluv nebude dlouhodobě konkurenceschopná nejen vůči USA, ale již brzy i vůči Číně a nepochybně i vůči Rusku. Neschopnost přijmout efektivní reakci vůči ruskému energetickému tlaku je toho důkazem.

Proto potřebujeme jako občané v Evropě jasný a stručný dokument, který vymezí roli evropských institucí, zvýší význam Evropského parlamentu při tvorbě legislativy, vymezí vztah mezi evropskými institucemi a národními státy a jasně oddělí národní a sdílené kompetence. Bez takového dokumentu budeme i nadále vést spor o to, kolik pšenice se smí vypěstovat ve Francii a kolik euro připadá na jeden olivovník ve Španělsku. V takové debatě ale není budoucnost Evropy ani nás všech.

Institut evropské demokracie