Jak se pozná, že pro nás něco má skutečnou hodnotu? Podle oběti, kterou jsme ochotni pro tuto hodnotu přinést.

Samozřejmě tím není řečeno, že ochota k oběti dokazuje hodnotu věci samé. Někteří lidé jsou ochotni přinášet obrovské oběti pro něco, co jiní za hodnotu nepovažují.

V současnosti se poměrně nečekaně vyostřil vztah mezi Ruskem a Evropou. Domnívám se, že Evropa si v devadesátých letech dělala naděje, že Rusko se stane standardní demokratickou zemí, s níž bude možno udržovat normální vztahy a čile obchodovat. Možná to očekávání bylo naivní, nikoli však zlovolné.

Nicméně se ukazuje, že Evropa a Rusko zastávají rozdílné hodnoty. Jinou otázkou ovšem je, zda pro hodnoty, které zastávají, dokáží přinášet oběti. Když to vyostříme: Zda je skutečně za hodnoty považují.

Evropské národy si cení svobody a tolerance (nebo si to o sobě alespoň myslí). Zdá se, že Rusové (mluvím pochopitelně obecně) si těchto hodnot tolik necení. Vypadá to, že si mnohem více cení velikosti a síly. Troufnu si tvrdit, že Rusko je v současnosti jediným evropským státem, jehož obyvatelstvo aplauduje vládě za to, že uchvátila kus území jiného státu. Ve většině evropských zemí (patrně s výjimkou některých zemí balkánských) by politik s programem uchvácení cizího území narazil nejen obecně v Evropě, ale i u vlastního obyvatelstva.

Po staletích ničivých válek Evropa přijala názor, že hranice nelze měnit silou. Pokud je vůbec možné je měnit, pak jen na základě mezinárodních dohod. Proto ji ruská anexe Krymu tolik vyděsila. Evropa si konflikt nepřeje; přeje si obchodovat. Pro většinu evropských národů je vytouženým cílem růst HDP, potažmo snížení nezaměstnanosti, nikoli rozšíření území o pár stovek či tisíců čtverečních kilometrů.

Je-li ale nejvyšší hodnotou životní úroveň, ocitá se Evropa v současném konfliktu s Ruskem ve značné nevýhodě. Ruskému národu jde o velikost – proto Putin svou agresí vůči Ukrajině tolik zabodoval. Jenže je-li hodnotou národa takto pojatá velikost, nutně vzbuzuje strach v ostatních národech, zejména v těch sousedních – a v Pobaltí se patrně leckomu klepou kolena. (Jsem dalek toho, abych se jim za to vysmíval nebo je dokonce odsuzoval.) Evropským národům jde o životní úroveň – a ta se růstem napětí s Ruskem rozhodně nijak nezvýší. Když to domyslíme: Pokud v důsledku tohoto napětí klesne životní úroveň v Evropě o pět procent, bude to značná část obyvatelstva považovat za katastrofu a možná zvolí rozsáhlé ústupky Rusku, ne-li přímo ztrátu svobody. Pokud v Rusku klesne životní úroveň o třicet procent, vláda to ustojí, protože obyvatelstvo to bude považovat za přijatelnou daň, kterou musí zaplatit za "ruskou velikost". Kdyby nebylo tohoto nepoměru, tahalo by Rusko za kratší provaz. Evropa je závislá na ruském plynu a ropě, ale stejně tak, a patrně ještě více, je Rusko závislé na vývozu plynu a ropy do Evropy. Když odečteme ropu a plyn, celkový ruský vývoz je tak zhruba na úrovni Holandska. Nicméně lidé v Evropě mají větší strach a na to hraje ruská pátá kolona i v naší zemi. Prezident Hospodářské komory ČR Petr Kužel mluví o hrozící ztrátě 20 000 pracovních míst. Číslo je samozřejmě vycucané z prstu – vláda žádnou studii signalizující něco takového nemá a pokud vím, ještě ji ani nezadala. Nicméně že by nás omezení obchodu s Ruskem poškodilo, je nesporné. Já jsem před orientací na Rusko už léta varoval. Kdybychom se orientovali kamkoli jinam – na Jižní Ameriku, Afriku, Indii – mohli jsme teď mít o problém méně.

Evropa byla ruskou akcí zaskočena. To samo o sobě svědčí o obrovském a fatálním selhání tajných služeb – anexe Krymu musela být připravována několik let. (A nutno uznat, že byla připravena velmi dobře.) V současnosti si evropští politici lámou hlavu, jaké jsou další Putinovy cíle. To, že si ji musí lámat, je samo o sobě neštěstí. Ještě větším neštěstím ale je, že Evropa nemá vypracovanou strategii, jak ruské agresi čelit. Snad ji nyní urychleně vypracuje.

Bezprostřední vnitropolitické dopady vzniklé situace jsou smíšené. Na jednu stranu hrozí rozkol v největší vládní straně. Ministr Lubomír Zaorálek příjemně překvapil. Mluví jasně a nemlží; chová se jako pravý demokrat (ještě před několika týdny jsem si nedokázal představit, že ho budu jednou chválit). Nicméně v ČSSD je zřejmě řada lidí, kterým ruská agrese nevadí, a pak mnoho dalších, pro něž je vysoká zaměstnanost vyšší hodnotou než svoboda a právo. Je to samozřejmě krátkozraký postoj.

Přece se ale stalo něco pozitivního. Koalice i opozice zaujaly celkově jednotný postoj. A opozice podpořila koaličního ministra Zaorálka. Něco takového už tu dlouho nebylo – a za dobré zprávy bychom měli být vděčni.