V záplavě emocí, které se rozlily po oznámení výsledků referenda o vystoupení Británie z Evropské unie, poněkud zaniká věcná podstata.

Totiž co ve skutečnosti je a co není brexit. V první řadě to není vítězství jedněch a porážka druhých. Je to porážka všech. Sám fakt, že občané Británie, nejkonzervativnější evropské země, byli donuceni učinit nejradikálnější politický krok za posledních 20 let, vypovídá, že tento krok nebyl činěn za normální situace.

Evropská unie se za léta své existence změnila z organizace výhodné pro všechny své členy v institut na ochranu zájmů nemnoha členských zemí na úkor všech ostatních.

Připomeňme si předchozí formy evropské spolupráce, ať už to bylo Evropské hospodářské společenství (EHS) či Cefta, neboli Středoevropská zóna volného obchodu sdružující na principu vzájemné ekonomické výhodnosti nečleny nebo čekatele na členství v EU.

Tato sdružení vznikla proto, aby zaštiťovala ekonomickou integraci včetně jednotného trhu, což bylo pro všechny členy výhodné. Jakmile se ale evropské instituce stávaly politickými, začaly budovat společnou zahraniční politiku, vytvářet nekonečné množství úřednických mezistupňů, které měly rozhodovací kompetence, zatímco Evropský parlament dosud nemá ani legislativní iniciativu, bylo jasné, že jde o vytvoření evropského superstátu.

Návrat demokracie

A je jedno, zda měl být zacílen jako protiváha Americe nebo Rusku. Obojí by dávalo smysl, ale opět jen v ekonomické rovině. Jakmile se EU stala institucí budující vlastní státnost, neodvozenou od společné vůle všech členských zemí, a nejvíc pak po přijetí Lisabonské smlouvy, která v rozhodovacích procedurách některé země vyloženě diskriminuje, bylo jasné, že dny unie jsou v dlouhodobějším horizontu sečteny.

Stačilo přilít trochu migračního oleje do ohně, a oheň vzplál. A možná logicky právě v Británii, která si rozumně udržovala po celý ten čas vůči unii rezervované postoje a dokázala si vyjednat – na rozdíl třeba od nás – řadu výjimek z unijních pravidel.

Brexit vzdáleně připomíná odchod pobaltských států ze svazku Sovětského svazu v roce 1990, které tím odstartovaly erozi obrovského, vnitřně politicky, ekonomicky i kulturně nesoudržného superstátu. V tom pak pokračovaly další někdejší svazové republiky – Turkmenistán, Gruzie, Ukrajina.

Následnické Společenství nezávislých států naštěstí nikdy nesklouzlo k vytváření unitárního státu jako Brusel. Společenství je formální uskupení, jehož hlavním úspěchem byl podpis dohody o vytvoření společné zóny volného obchodu členských zemí v roce 2005.

Dá se předpokládat, že Británii budou v exitovém snažení následovat další. Bez větších potíží proběhne odchod Nizozemska, velmi bolestivý bude odchod Francie. Je pravděpodobné, že navzdory sebevětšímu odporu z Bruselu dřív či později padne euro.

Pokud se evropské země vzpamatují a budou jednat rozumně, vrátí čas o 20 let zpátky k multilaterálním dohodám o bezcelní a bezvízové zóně pro volný pohyb kapitálu, zdrojů, produktů i pracovních sil.

Pokládám si otázku, jak bych hlasoval v případě Czexitu. Odpovídám si takto: hlasoval bych pro odchod, ale den poté bych začal bojovat za vytvoření nového evropského společenství založeného na hospodářské spolupráci. Ta jediná je výhodná pro všechny.

Cokoli navíc je vždy někomu ku prospěchu a jinému ke škodě. A to je, jak známo konec demokracie. Velmi bych plédoval pro návrat demokracie do Evropy. Jen nevím, zda na to budeme mít dost rozumu – a času.