Pod záminkou covidu vzniká Evropská dluhová unie

Porušit sliby věrnosti a rozvést, co jsme slíbili držet společně až do smrti, je banální úkon. Mnohem větší překážkou rozchodu je v praxi společná hypotéka. Evropská unie chce pod záminkou likvidace ekonomických následků koronaviru svázat své členy pevněji než dosud: společnými dluhy.

Evropská unie postoupila ke společným dluhům, ke stavu, kdy si členské země vzájemně ručí za své závazky. Dohodla se na vzniku fondu, který bude dluhy přesouvat z jihu na sever.

Konečná dohoda počítá pro ekonomiky otřesenými nástupem koronaviru s 390 miliardami eur ve formě dotací a 360 miliardami eur ve formě půjček. Česko z nich má v příštích šesti letech získat 8,7 miliardy eur (přes 230 miliard korun) v dotacích a k tomu si bude moct půjčit částku 15,5 miliardy eur (400 miliard korun).

Kdo to zaplatí?

Tuto otázku se patří položit hned na začátku.

Z usnesení schůzky vyplývá, že část splátek připadne na jednotlivé země. Měřítkem podílu na celkové sumě má být jejich ekonomický výkon. Nejvíc tedy zaplatí severní státy.

Kromě toho by se část dluhu mohla uhradit z dosud neexistujících celounijních daní a poplatků, třeba daně uvalené na plastový odpad. To proto, aby bylo všem jasné, že strýček Brusel pomáhá.

Dluhy se mají začít splácet v roce 2028, počítá se se splácením po dobu třiceti let. Možná právě proto dostal celý dluhový projekt název Next Generation EU (Evropská unie nové generace).

Vaše děti budou mít co dělat, aby na daně, které na ně kromě domácí vlády uvalí také Brusel, jednou dokázaly vydělat. Ledaže by Unie dluh znovu a znovu refinancovala a splátky odkládala z nové generace na novou generaci.

Na pohled z toho strýček Brusel může vyjít dobře. Za dluhy bude ručit „svým“ (unijním) rozpočtem. Jenže rozpočet Evropské unie se skládá především z příspěvků členských států. Fakticky tedy budou za dluhopisy vydané ve jménu lepších zítřků ručit státy, včetně Česka.

Zeleným údělem proti koroně

Chystaný fond má především pomoci státům nejvíc zasaženým vypnutím ekonomik v reakci na pandemii koronaviru. Podstatná část financí však směřuje na jejich transformaci podle scénáře New Green Deal (Nového zeleného údělu), který má s obnovou zasažených ekonomik pramálo společného.

Kritéria pro příjem pomoci, například míra nezaměstnanosti, příliš neodrážejí, s jakou intenzitou pandemie v té či oné zemi udeřila, jaké škody napáchala a jak ekonomiku potrápila. Kromě toho, v konečné verzi byly vedle dotací na vědu a výzkum nejvíc seškrtány příspěvky na zdravotnické potřeby.

Pokud to měla být pomoc v koronakrizi, je patrné, že bude opožděná. V unijních dokumentech se sice píše o nastartování ekonomiky (pilíř 2), ale první peníze mají být vyplaceny až někdy v příštím roce – když bude vše připraveno a dohodnuto včas. A výplaty jsou rozvrženy na šest let.

Pokud jde aktuální koronakrizi, vypadá to tedy jako pomoc, která přijde s křížkem po funuse.

Je ale zřejmé, že fond má spíš řešit problémy, do kterých některé unijní země i Unie jako celek zabředají už mnoho let anebo dokonce desítek let. Jsou to zejména hospodaření na dluh a rozevírající se ekonomické nůžky mezi unijním severem a jihem.

Pandemie je jenom prohloubila. Korona-nekorona, v každé krizi, ať už by dorazila za dva nebo tři roky, by proto Unie vytáhla nějaké řešení, které by zahrnovalo větší přerozdělování, transfer peněz na evropský jih a také – sdílení dluhů, které pomůže předluženým zemím dál se zadlužovat.

Zpátky ni krok

Vlak evropské integrace, jak se už mnohokrát prokázalo, couvat nedokáže, a tak v příštích letech popojede do další stanice – dluhové unie, jinak Next Generation EU.

Bernd Riegert, analytik Deutsche Welle, k tomu trefně píše, že samotné Unii se nic lepšího, než společné dluhy vlastně nemohlo přihodit. Společné dluhy spojují. Vystoupit z dluhové unie je komplikované a drahé.

Pravda, 750 miliard eur rozloženo v čase nemusí vypadat nijak impozantně. Ekonom Petr Zahradník v ČT upozorňoval, že to odpovídá 4,4 procenta unijního HDP před koronou. Jenže tenhle dluh bude nutné připočítat k dluhům současným i dalším, včetně těch dalších společných. Nový unijní fond k nim otevírá cestu.

Je snad možné spolehnout se na ujištění, že současný dluhový projekt je ojedinělý a jednorázový, že se nebude opakovat? Dá se snad věřit tomu, že se po něm ekonomiky zazelenají a že jižní státy už další záchranné akce tohoto typu nebudou potřebovat?

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce