Oponu mezi vyspělým Západem a zaostalým Východem střídá nové bitevní pole

Rakousko se otřásá v základech. Zemřel Niki Lauda, hokejisté sestoupili do B skupiny mistrovství světa a zemi čekají předčasné volby kvůli Stracheho aféře. Nyní už bývalý předseda koaliční vládní Svobodné strany Rakouska (FPÖ) a vicepremiér Heinz-Christian Strache na skoro dva roky starém tajně natočeném videu beze všech skrupulí odhaluje brutálně korupční systém financování vlastní partaje. A projevuje ochotu přihrát lukrativní zakázky údajnému ruskému oligarchovi, zastoupenému údajnou neteří, když mu pomůže ovládnout významný bulvární list.

Česká reakce se však stále nese především v následujícím duchu: v Rakousku to dělají správně rázně, u nás takových skandálů už bylo, ale žádné rozhodné řešení zpravidla nenásledovalo. Nicméně před soudobým Rakouskem i některými jinými podobnými zeměmi se u nás především dlouhodobě strká hlava do písku.

Tance s Putinem

FPÖ neboli svobodní by se dali zhruba označit za rakouské „okamurovce“. V posledních volbách v roce 2017 získali 26 procent hlasů a vstoupili do vládní koalice s Rakouskou lidovou stranou (ÖVP) Sebastiana Kurze, jež ve volbách zvítězila s 31,5 procenta. Kurz navíc svou – programově dosud křesťanskodemokratickou – stranu hodně pozměnil, vtiskl jí výrazně protiimigrační profil, čili FPÖ měla co dělat, aby se od lidovců dost odlišila. V koaliční vládě zaujali svobodní klíčové posty vnitra, obrany nebo dopravy. A již roku 2016 podepsali dohodu o spolupráci s Putinovou stranou Jednotné Rusko. Rakousko mnozí považují za centrum ruské špionáže v Evropě a tamní ministryni zahraničí Karin Kneisslové (formálně nestranické, nominované však FPÖ) byl loni na svatbě Vladimir Putin. Dokonce si spolu zatančili a ona mu vysekla hluboké pukrle.

V tomto kontextu vlastně inkriminovaná nahrávka není moc zajímavá, jen potvrzuje skutečnosti, které se daly odvodit i z vnějšího pohledu. U nás se však Rakousko stále bere jako výkladní skříň západní politické kultury a tolerantní občanské společnosti.

V Itálii zase od loňských parlamentních voleb vládne populistické Hnutí pěti hvězd, založené komikem Beppem Grillem, společně s protiimigrační Ligou (dříve Ligou severu), jež mimochodem též uzavřela smlouvu s Putinovým Jednotným Ruskem. Vláda zaujala ostře odmítavý postoj k migraci, šéf Ligy – vicepremiér a ministr vnitra Matteo Salvini – je miláčkem Tomia Okamury. A fanouškem Vladimira Putina, kterého občas veřejně nosí na triku. Jistě nepřekvapí, že odsuzuje protiruské sankce.

A zavítejme ještě alespoň na skok do Švýcarska, v českých očích dosud výstavního modelu západní vyspělosti, do vysněného ráje, jehož úrovně bychom jednou chtěli dosáhnout. Švýcaři jsou sice schopni v referendu odmítnout snížení daní, což je jistě pozoruhodné a hodné uznání. V roce 2009 však v referendu zamítli i další výstavbu minaretů, přičemž v době konání všelidového hlasování v zemi existovaly jen čtyři. A trvale vysoké podpoře se tam těší pravicově populistická Švýcarská lidová strana, jež v posledních parlamentních volbách v roce 2015 zvítězila s 29,4 procenta hlasů. V sedmičlenné vládě (Federální radě), kterou ale skládají všechny hlavní politické strany, má dva zástupce, ministra financí a pro letošní rok i švýcarského de facto premiéra (prezidenta Federální rady) Ueliho Maurera a též Guye Parmelina, do jehož portfolia patří ekonomika, vzdělání a výzkum.

Západ v krizi

Česká politická scéna určitě není horší než rakouská nebo italská, ba je spíše lepší. Samozřejmě, my zase máme Zemana, leč zisky zdejší populistické pravice jsou o dost nižší. Vládní ANO sice zaujímá ostře protiimigrační kurz, ovšem zhruba stejný jako rakouský kancléř a lidovec (křesťanský demokrat) Sebastian Kurz.

Poté, co Babišova vláda loni získala důvěru díky podpoře komunistů, se hodně mluvilo i psalo o konci polistopadové demokracie. Úspěchy západní populistické nacionalistické pravice, navíc často těsně spolupracující s Putinovým Ruskem, však svědčí spíše o konci jedné polistopadové iluze. Ba přímo paradigmatu, že západní země jsou pro nás (zatím) nedostižným vzorem, k němuž se musíme perně přibližovat a odstraňovat tak dědictví komunismu. I všechno politické a společenské zlo se dosud vysvětlovalo hlavně coby pozůstatek desítek let komunistické diktatury. Odpůrci Andreje Babiše ho chápou a interpretují převážně v tomto smyslu.

Ale ouha, Západ se mezitím proměnil, sám se potácí v hluboké společenské krizi, dané nejen migrací a jejími důsledky, ale třeba i kulturním napětím mezi liberálními zastánci genderových práv a přívrženci tradičních hodnot. Což ostatně na Ibize pěkně shrnul Strache větou: „Na Západě vládne dekadence, ale na Východě jsou lidé ještě normální.“ Nesporně by se s ní dalo vážně polemizovat, nicméně zároveň symbolicky boří železnou oponu mezi vyspělým Západem a zaostalým Východem a otevírá nové bitevní pole, na které si však Češi dosud nezvykli.

Autor je politolog

LN, 22.5.2019