Francouzi volí svého prezidenta. Je to jako vždy velká politická událost ve Francii, ale tentokrát je to také velká politická událost pro celou Evropskou unii. Ta se, také z důvodu toho, co se stalo v minulých letech právě ve Francii, nachází na křižovatce, z níž vede mnoho špatných cest a jen málo dobrých.

Všichni Evropané vědí, že bez aktivního příspěvku Francie a zejména nového francouzského prezidenta se dobré řešení nenajde. Na takové historické selhání by doplatila nejenom Evropská unie, pro niž by to znamenalo další léta marasmu, desilusi a ztráty autority u svých občanů a ve světě. Doplatila by na to také Francie další ztrátou vlivu nejenom v EU, ale i v globálním měřítku.

Jsou si Francouzi vědomi toho, že v těchto volbách rozhodují o osudu Evropy a tím také na generaci o roli Francie v Evropě a ve světě?

Zatím to tak nevypadá. Oba kandidáti mluví o Evropské unii málo a často jenom proto, aby z ní, jak to už je bohužel smutnou tradicí, udělali obětního beránka. Evropská centrální banka a kurs eura, evropská byrokracie, Evropská komise jako trojský kůň "ultraliberální globalizace" jsou zaklínadla, která snadno umožňují ukázat voličům na viníka jejich problémů a nežádat přitom obětí při jejich řešení. O tom, že Evropská unie má mnoho prostoru pro zlepšování, není pochyby, ale naprostá většina ekonomických problémů každé členské země - ať Francie, České republiky či Německa - není řešitelná nikde jinde než doma. Ať již jde o krizi sociálních systémů, nezaměstnanost či stav veřejných financí, to vše má v každé evropské zemi kořeny v domácí politice.

Ukazovat prstem jinam je snadné, a proto lákavé, ale nikam to nevede a pouze to dále znevěrohodňuje náš společný evropský projekt se všemi negativními důsledky, které to má pro EU a pro jednotlivé členské státy, Francii nevyjímaje.

Zatím však nikdo z obou kandidátů na francouzského prezidenta nevyvodil důsledky z tragického dlouhodobého selhání politických elit při komunikaci o evropských tématech vůči občanům a nenastolil jako prvořadou otázku to, jak francouzské ne v referendu o evropské ústavě poškodilo EU a Francii a jaká z toho vyplývá odpovědnost a výzva pro novou francouzskou hlavu státu.

Co by si tedy měla Evropa přát od nového francouzského prezidenta? Především odvahu.

Nepochybně na prvním místě odvahu prosadit nutné reformy tak, jako se to předtím povedlo ve Španělsku, Británii, Itálii, skandinávských zemích či ve většině nových členských zemí Unie. Jen to dá Francii nutnou hospodářskou a s tím i politickou dynamiku, která bude impulsem pro celou Evropu. Nepodaří-li se to, bude to velký problém nejenom pro francouzské hospodářství, ale také pro francouzské sebevědomí, pro pozici Francie v Evropě a pro její schopnost se spolupodílet na utváření evropské budoucnosti.

Myslím, že nová hlava francouzského státu by měla mít odvahu převzít svůj podíl na vůdčí roli v EU a přispět tak k určení směru, díky němuž náš kontinent zvládne ekonomické a politické výzvy dynamicky se vyvíjejícího globálního prostředí. To však nebude možné bez toho, aby pevně odolávala pokušení svalovat na EU odpovědnost za hospodářské problémy země a na evropskou budoucnost hledět jen z výlučně francouzského pohledu.

Nejvíce odvahy tak bude nový francouzský prezident potřebovat právě k tomu, aby vysvětlil Francouzům, že smyslem EU není vnutit model kterékoli jedné země všem ostatním a už vůbec ne být nástrojem velmocenských ambicí jedné země, ke kterým ostatní mají jen právo mlčet. Je třeba mít odvahu jasně říci, že Evropská unie je společný projekt všech Evropanů, který musí být postaven na syntéze jejich aspirací a zkušeností z minulosti, na reflexi jejich společných hodnot i odlišností.

Francie je klíčová země EU, která přinesla mnoho evropské integraci. Od počátku však její postoj lavíroval mezi dvěma póly: skutečné evropanství „otců zakladatelů“, jako byli Jean Monnet a Robert Schuman; a pragmatická sázka na evropskou integraci jako způsob, jak zachovat francouzský vliv ve světě, ztělesněná generálem de Gaullem. De Gaullův přístup se ukázal jako slepá ulička již v 60. letech a už vůbec není realistický v kontextu dnešní EU o 27 členských státech. Avšak Francouzi si přesto dodnes nedokázali jednoznačně vybrat mezi gaullistickým dědictvím a cestou, kterou jim nabídli otcové zakladatelé. Kéž by letos zvolený prezident měl odvahu toto dilema konečně jednoznačně vyřešit – a opřít svou politiku o to konstruktivní, co Francie evropskému sjednocování dala. Získala by na tom Evropská unie, získali by na tom partneři Francie v Evropě, ale nejvíc by na tom získala samotná Francie.

Le Monde, 25.4.2007