Právě skončený evropský summit „zaujal“ jedním opakujícím se jevem: různé události jsou vykládány jako překážka dalšího rozšíření Unie. Ti, kteří tak činí, vycházejí z předpokladu, že poptávka některých stávajících členských zemí po přijetí zemí nových je natolik silná, že evropská byrokracie bude moci za svůj souhlas s administrováním tohoto dalšího rozšíření EU získat další díl politické moci, nové kompetence a podobně. Obdobou výše zmíněného případu je to, kdy s takovou úvahou přicházejí reprezentace některých národních států.

Jedním z těchto případů je i situace, která se už přece jen České republiky a jejího předsednictví Evropské rady v prvním pololetí roku 2009 dotýká. S dlouhodobějšími prioritami zahraniční politiky ČR souvisí zapojování zemí Balkánu do evropské integrace. Jednou z priorit českého předsednictví tak zůstává napomoci členství Chorvatska v EU.

Odmítnutí Lisabonské smlouvy irskými voliči 12. června 2008 vyvolalo celou řadu otázek, na které jednotliví představitelé členských zemí EU odpovídali odlišným způsobem. Jednoznačné respektování principů mezinárodního práva vyjádřené ve stanovisku prezidenta České republiky, který konstatoval, že projekt Lisabonské smlouvy skončil a v jeho ratifikaci již nelze pokračovat, bylo doplněno dalšími komentáři představitelů zemí EU vyjadřujícími různou mírou respektu k odmítnutí této smlouvy jednou ze smluvních stran.

Zejména francouzský prezident N. Sarkozy a německá kancléřka A. Merkelová pak ve svých hodnoceních vzniklé situace zašli nejdále a vyjádřili nemožnost dalšího rozšíření Unie až do doby, dokud Lisabonská smlouva nevstoupí v platnost.

Podívejme se nyní blíže, zda skutečně může být pravdou, že nejprve musí být přijaty určité změny (zde například Lisabonská smlouva) a teprve poté, v dalším kroku, je možno samostatně jednat o dalším rozšíření EU (zde například o Chorvatsko). Rozšiřováním Unie se zabývá článek č. 49 Smlouvy o Evropské unii. Ten ale mimo jiné stanoví, že „podmínky přijetí a s ním spojené nezbytné následné úpravy smluv, na nichž je Evropská unie založena, jsou předmětem dohody mezi členskými státy a žadatelským státem. Tato dohoda vyžaduje ratifikaci všemi smluvními státy v souladu s jejich ústavními předpisy.“

Chorvatsko jako země, která se o členství v EU uchází, tedy může samo navrhnout změny smluv, na nichž je EU založena a které bezprostředně souvisejí s jeho vstupem do Unie. Ostatně šlo by o pravidla, která by se jej už jako nového člena bezprostředně týkala. Při rozšiřování k tomu dochází vždy, přičemž předmětem takových změn je přinejmenším počet hlasů při hlasování v Radě, počet poslanců v Evropském parlamentu, eventuální eurokomisař a podobně.

Všichni dnes vědí, že takové změny tentokrát nemusí postačovat. Ne snad proto, že by svým počtem obyvatel nebo nějakým jiným parametrem nový členský stát EU v tomto případě vychýlil dnešní rovnováhu v EU. Stávající chod Unie, v jejichž členských zemích dnes žije přibližně 450 milionů občanů, může vstup této země o 4,5 milionech obyvatel výrazněji změnit jen stěží.

Při vstupu nové země do EU ale mohou být měněna i ta ustanovení zakládajících smluv, která přímo s tímto aktem nesouvisejí. Nikoho by tedy nemělo překvapit, že se mnozí budou místo dalších pokusů o marné prosazení opakovaně odmítaných stovek stran původně ústavní a dnes Lisabonské smlouvy, snažit pojmenovat několik málo nejnutnějších změn, na nichž se všichni členové EU jsou schopni dohodnout, a ty pak začlenit do přístupové smlouvy s Chorvatskem.

Unijní právo tento postup umožňuje a jde o způsob, jak se v souvislosti s již odmítnutou Lisabonskou smlouvou vyhnout některým dnešním náznakům, které by bylo možno vnímat jako nátlak či dokonce zaměnit za výhrůžky.

Vyšlo v deníku E15, 26. 6. 2008

Autor je poradcem prezidenta republiky