Článek v HN europoslance Jana Zahradila, zda Česko patří do tvrdého jádra EU, je ukázkou provinčního ideologického myšlení, které si naše země nemůže dovolit, pokud chce být úspěšným státem uprostřed Evropy.

Základní teze Zahradilova článku jsou tyto: výsledkem případného vstupu do tvrdého jádra unijní spolupráce by byla jen další ztráta suverenity, bez účasti na tvrdém jádru neztratíme vliv, budeme dál zasedat u společného stolu, neujede vlak apod. Vstup Česka do EU byl obchod. Být v tvrdém jádru znamená být členem eurozóny, což předpokládá unifikaci hospodářství, především fiskálních a rozpočtových politik vč. sjednocení daní. Pak nastoupí sjednocení migrační a azylové politiky. Domácí politické souboje se stanou irelevantními. Není důležité bojovat na evropské úrovni, ale na té domácí. Všechny státy si nebudou rovny, EU povede francouzsko-německý tandem.

Tyto teze nevycházejí z reality. Zaprvé, nevíme, zda nějaké tvrdé jádro vznikne, a pokud ano, zda to bude nutně eurozóna. Představa, že by státy typu Švédska či Dánska, které euro nemají, zůstaly vně hlavního integračního proudu, je totiž málo pravděpodobná. Není-li jistá eurozóna jako tvrdé jádro EU, tím méně reálné jsou úvahy pana Zahradila o budoucí povinné unifikaci daňové, migrační a bůhvíjaké další politiky jakožto nutný důsledek podílu na tvrdém jádru EU, protože v těchto oblastech je vidina shody ještě nižší. Je ale jisté, že státy, které budou vůči EU praktikovat rétoriku „my versus oni“, jak to provozuje Zahradil, do tvrdého jádra patřit nebudou.

Zadruhé, realita je především globální. Globalizovaná je do značné míry výroba (pan Zahradil ví, jak se skládá Airbus). Podobně i obchod (1/3 českého HDP závisí na exportu do EU), zábava (filmy, hudba …). Náboženství je globální už dlouho, globalizuje se kriminalita. Jediná oblast, kde ke globalizaci dochází pomalu, je politika. Vliv jednotlivých států EU celosvětově upadá, na vzestupu jsou Indie, Čína a další. Proto je třeba sedět u kontinentálního politického stolu EU (před existencí Unie Česko nikdy k takovému stolu nebylo pozváno) a ne ulpívat na myšlenkách 19. století, kde centrem všeho byl národní stát. Migrační krize už stačila ukázat, že na velké výzvy současnosti síla jednotlivých států nestačí. Zato Evropa má sílu, která jí společně dovolí obstát v globalizované ekonomice. A navíc může tuto sílu přetavit i v geopolitický vliv, bude-li chtít jít směrem evropské obranné spolupráce.

Nyní k Zahradilově tezi, že v důsledku příslušnosti k tvrdému jádru EU se domácí politické souboje stanou irelevantními. Při pohledu na českou politickou scénu mě ironicky napadá: už aby to bylo. Ale vážně. Ta teze není otázkou budoucnosti a příčinou té irelevantnosti není účast na případném tvrdém jádru EU. Takovou tezi můžete napsat právě jen tehdy, když ignorujete globalizační tendence. Zmenšování rozhodovacího prostoru pro domácí politiku národních států je již realitou dnes (ne otázkou budoucnosti) a je důsledkem globalizace, ne účasti na tvrdém jádru EU. Pokud se nám nelíbí např. praktiky Microsoftu, těžko si na něj z pozice desetimilionového trhu vyšlápneme. Jako součást EU ale jsme schopni zajistit, aby si na něj vyšlápla EU jako celek. Miliardové pokuty v eurech od Evropské komise už tito ekonomičtí giganti poznali.

Unavují mě předsudky o státní suverenitě. Zaprvé, o čem to mluvíme, když energeticky závisíme na Rusku, ekonomicky na vývozech do EU, vojensky na NATO? Zadruhé, jak konstatoval i český ústavní soud, výměnou za sdílení části státní suverenity jsme získali podíl na suverenitě vyššího stupně, „slité“ suverenitě EU. Jako bývalý velvyslanec mohu potvrdit, že daleko silnější státy zástupce Česka uctivě přijímají ne proto, že máme krásnou zemi a dobré pivo, ale proto, že jsme schopni ovlivnit či zablokovat půlmiliardovou Unii. Již zmíněná schopnost postavit se globálním ekonomickým korporacím či uvalovat sankční cla na dovozy z USA či Číny, to jsou projevy té slité suverenity, to jsou akce, na které bychom jako desetimilionový stát prostě neměli.

Souhlasím ale s panem Zahradilem, že Unii povede tandem Francie - Německo, ale tak to bylo vždy. Nevím ovšem, kde přišel pan Zahradil k tezi, že někdo sliboval, že si všechny státy budou rovny, to je zcela nepodložené. Máme sice na unijním rozhodování větší podíl, než jaký by nám příslušel podle naší velikosti, můžeme leccos i zablokovat, ale o rovnosti nikdo nikdy nemluvil.

Mrazí mě ale, že někdo může o našem začlenění do EU prohlásit, že to byl obchod. Kdyby šlo o obchod, tak k němu nikdy nedošlo, neboť by to byl pro staré členské státy obchod velmi nevýhodný. Náš vstup do EU byl zakotvením země v západoevropském hodnotovém společenství, bylo to vybudování základního pilíře - vedle transatlantické spolupráce - naší zahraniční politiky, bylo to mj. naplnění snu TGM o spojené Evropě.

Přesný opak toho, co tvrdí Jan Zahradil, je tedy pravdou. Stačí jen pohled na mapu, aby bylo každému jasné, že jako menší země uprostřed kontinentu máme eminentní zájem na maximální propojenosti Evropy, ať už jde o mír, měnu, obchod, dopravu atd., včetně společné práce na zajištění bezpečnosti kontinentu. Obehnat se ideologickým plotem snu o národní suverenitě a výjimečnosti češství je iluze, kterou si nejen nemůžeme dovolit, ale která je navíc škodlivá. Vede k izolacionismu, náckovství a všemu tomu, co způsobilo tragédie 20. století ze strany představitelů národních států. Budoucnost je v novém přemýšlení o subsidiaritě (účinné rozdělení pravomocí) reflektující realitu globalizace, v přemýšlení, které efektivněji rozdělí ochranu zájmů mezi obce, regiony, stát a kontinent. Ptejme se také, jaké zájmy v globalizovaném světě jsou tak specifické pro Česko, že je nemůžeme sdílet s jinými Evropany. Všichni totiž chceme mír, bezpečnost, prosperitu, podmínky pro rodinný život či určitou úroveň sociální ochrany. Mezinárodní obchod Evropu také nerozděluje, ale spojuje, stejně jako vnější bezpečnost. Odlišujícím zájmem je patrně kulturní identita v širokém smyslu, kde efektivně i v globalizovaném světě potřebujeme národní stát (ale ani na kulturní identitě se Čech a Moravan neshodnou). Ve zbytku je zájmem Čechů, Moravanů a Slezanů především plně využít příležitost, která se jmenuje Evropská unie.