Místo úvodu si zahrajme takovou hru, říkejme jí třeba Na největšího čučkaře. Hraje se takto: Představte si, že se píše rok 2018 a vy jste zpravodajec BIS. Jednoho dne vám na stole přistane spis od britských kolegů, který rozkrývá nezdařený atentát na zrádce ruských špionážních služeb Sergeje Skripala. 

Spis uvádí nejen krycí dokumenty a skutečná jména obou agentů GRU ze speciálního útvaru pro atentáty a diverze v zahraničí, ale též obsahuje jejich fotografie. Při pohledu na ně vám něco bleskne v paměti. Odeberete se tedy do archivu a vyhledáte si videozáznam z vrátnice muničáku ve Vrběticích ze dne 16. října 2014, kdy tam došlo ke devastujícímu výbuchu. Bingo! Jsou to stejné obličeje. A teď herní otázka: Oznámil byste to svým šéfům a navrhl zahájit vyšetřování, zdá náhodou nemají oba ruští agenti ve výbuchu prsty, nota bene když jim Putin vzápětí udělil státní vyznamenání? Vsadím se, že i lidé jako třeba Václav Klaus st. , kdyby byl ještě presidentem, by určitě dal pokyn vyšetřování zahájit. A nepochybně by ho dali i lidé typu Petra Štěpánka a další, kteří na Neviditelném psu nasazují vládě za toto vyšetřování psí hlavu a obviňují ji válečného štvaní. 

Pokud se jako hráči rozhodnete nic nehlásit a nic nevyšetřovat, hra končí a automaticky získáváte titul Největšího čučkaře. Pokud se ale rozhodnete pokračovat, zahájit vyšetřování, pracně rok a půl vytvářet uzavřený řetězec nepřímých důkazů, získáte titul Největšího čučkaře taky, protože až se svými zjištěními vyrukujete na veřejnost, polovina národa (a nejen komunisti, od nichž se nic jiného čekat nedá) vás okamžitě napadne, že se jedná o vykonstruovanou provokaci, o hnusnou rusofobii, o americký podraz, který má z jaderného tendru vyřadit Rosatom. Prostě v této hře se vyhrát nedá, nebo naopak vyhrajete vždycky, protože vždy skončíte jako Největší čučkař.

A teď po zábavném úvodu vážně k věci. Nepamatuji si, aby se na Neviditelném psu střídaly tak naprosto protikladné články jako ve středu 21. dubna a tentýž obraz skýtaly i komentáře. Ona totiž aféra kolem explozí ve Vrběticích a následná diplomatická válka s Ruskem odhalila něco, co je ještě horší než miliardová ztráta na majetku a dva zmařené životy. Odhalila totiž tristní fakt, že s Putinovým Ruskem v zádech nám nezbývá nic jiného než „držet hubu a krok“ s Bruselem. Aféra mnoha lidí, kterým Evropská unie svou byrokratickou, socialistickou a šílenou „zelenou“ politikou leží v žaludku, rozbila sen o revizi vztahů s EU, vzala naději na nějaký czechxit. Což je, mimo jiné, také důvod, proč českou vládu za vyšetřování Vrbětic tak ostře napadl Okamura, který by přece jako vlastenec měl být odhalením ruské diverze nadšen. 

Kauzou Vrbětice padla na velmi dlouho možnost, že by Česko mohlo nějak silněji čelit bruselské byrokracii. Ukázalo se, že nějaké uvažování o odchodu z unie je za současné situace pouze chiméra, protože se v plné nahosti odhalilo dilema, které před námi stojí – buď Brusel, nebo Moskva. Třetí cesta, bohužel, neexistuje, protože Česko není Velká Británie, Česko není ostrovní pevnost chráněná Lamanšským průlivem a ležící od Moskvy 2 500 km daleko přes půl tuctu hranic. Česko nemá panovníka, který je nominální hlavou dalších 16 zemí, což Británii skýtá ekonomické zázemí v Commonwealthu. A hlavně Česko nemá jako Velká Británie jaderný arsenál, což je jediná hrozba, která platila na Rusko už v dobách, kdy se jmenovalo Sovětský svaz.

Loni jsem na NP publikoval úvahu O české státnosti bez růžových brýlí, v níž jsem vyložil, že v dnešním propojeném světě není pro český stát šance, aby byl skutečně nezávislým. Vždy zůstaneme jenom klientem, který si v lepším případě může zvolit patrona. My jsme si zvolili na hospodářské a politické úrovní EU, na vojenské NATO, tedy Západ. Vrbětická aféra pak bez zástěrky ukázala, že k této volbě není alternativou nějaké vyvázání se z EU a NATO ve jménu absolutní nezávislosti, ale návrat do ruské sféry vlivu. To je české dilema 21. století – Brusel, nebo Moskva. Mimochodem toto dilema volby mezi Západem a Východem se táhne českými dějinami od samého počátku a první český stát vznikl jen díky tomu, že Přemyslovci optovali pro Západ, když 13. ledna 845 přijalo 14 českých knížat křest v Řezně, kdežto Velkomoravská říše Mojmírovců, kteří optovali pro Byzanc, rychle zanikla.

Vrbětická aféra je nepochybně vodou na mlýn eurofilů, ti jsou teď na koni. ČT dokonce ve čtvrtek večer pozvala do studia nejoddanějšího stoupence EU, starého knížete Schwarzenberga, který si neopomněl přihřát polívčičku výrokem, že těžko můžeme čekat od EU solidaritu, když jsme nesolidárně odmítli přijmout uprchlíky. Chápu, že toto neskonale hněte lidi, kteří jsou euroskeptiky, a že se jejich frustrace z toho, že budeme ještě pevněji připoutáni k Bruselu, vybila i zde na NP v článcích a komentářích, v nichž spílají vládě a jako Václav Klaus st. ji osočují z neodpovědného strašení veřejnosti. Ale, proboha, nenechme se zatlačit na pozici, kde každý, kdo kritizuje EU, je prohlašován za agenta Kremlu, a každý, kdo horuje pro EU, za nepřítele české státnosti.

I pro mě jako pro euroskeptika bylo hořkou pilulkou si uvědomit, že kvůli Putinově agresivní politice a myšlenek na revanš jsme vydáni na milost a nemilost Bruselu ještě více než kdykoli předtím. Je jedním z mnoha paradoxů dějin, že Putin je vlastně veledůležitým pomocníkem v utužování Evropské unie, užitečným hlídacím psem, který zahání zaběhlé evropské ovce zpět do bruselského ovčince. Abych na závěr parafrázoval Palackého, kdyby Putin neexistoval, musela by si ho ta klaka nejlépe placených byrokratů na světě vymyslet. Každopádně budeme muset dilema Brusel, nebo Moskva řešit ještě mnohokrát, pokud ovšem nepřijde Velký bratr se šikmýma očima a nevyřeší je na pekingský způsob.