26.9.2020 | Svátek má Andrea


EVROPA: Češi to Evropě moc neosladí

9.12.2008

Česká vláda se na letošní Vánoce asi moc netěší

Vedle obvyklých kravat najdou ministři pod stromečkem velký balík v modrém papíře se zlatými hvězdami. Ale pozor! Není v něm model železnice, nýbrž spousta starostí; agenda Evropské unie na pololetí, ve kterém – jak si myslí romantické povahy – bude naše země vládnout Evropě. Ministři však správně tuší, že to bude jinak. Spíše než jedinečnou šanci vyorat na kamenité roli evropské politiky hlubokou českou brázdu dostaneme dosti nákladnou příležitost se pořádně blamovat.

Evropská unie úspěšně splnila dvě vpravdě historické úlohy: nejprve přispěla ke smíření národů po druhé světové válce a posléze k obraně demokratických systémů proti sovětskému ohrožení. Přístupem bývalých socialistických států dosáhl proces evropského sjednocení svého vyvrcholení a hranice možností. Dnes je Unie seskupením, s jehož principy všichni souhlasí, avšak nikdo se s nimi neztotožňuje do té míry, aby jim dal přednost před vlastními národními zájmy. Rozdílné a nekoordinované reakce členských zemí na finanční krizi a nadcházející recesi to jednoznačně dokládají. Nedávnému zestátnění bank v některých členských zemích předcházelo již dlouho předtím „zestátnění“ politických cílů evropských států. Když jde o blahobyt a pracovní místa vlastních voličů, končí celoevropská politika; úlevy pro německý automobilový průmysl, francouzská zemědělská politika a (neexistující) celoevropská energetická politika jsou pouze některé z mnoha příkladů.

Evropská unie má potíže najít smysl a cíl dalšího vývoje. Přívrženci dalšího prohlubování evropské integrace používají neprokázanou (vývojem světové ekonomiky právě značně zpochybněnou) hypotézu, že problémy moderní společnosti nejlépe vyřeší velká organizace.

Přesto se Unie nenápadně přeměňuje z nástroje podpory do nástroje kontroly vlastních členů. Lisabonská smlouva je toho zatím posledním důkazem. Také ona bude sloužit potřebám evropských aparátů, které od ní odvozují svou moc, a velkým státům, které ji mohou po libosti porušovat; jenom si vzpomeňte na maastrichtskou smlouvu.

V říjnu rozrušila naši veřejnost zpráva o tom, že Nicolas Sarkozy navrhuje, aby během našeho předsednictví vládla dále Francie. Ve skutečnosti to však žádná novinka nebyla. Vždycky, ať má předsednictví kdokoliv, vládne Evropě Francie. A samozřejmě Německo, a když právě chce, tak i Velká Británie. Unie roste, členem je kdekdo a do popředí opět vystupuje tradiční evropská mocenská architektura. V Paříži chtějí Evropu „a la francaise“, se silnou pozicí národních států, jak vůči Bruselu, tak (nevysloveně, ale především) vůči Berlínu.

EU made in Germany směřuje naproti tomu k vyšší míře sjednocení Unie a jejího snazšího ovlivňování z Berlína. Evropské mocnosti tedy zaujímají tradiční pozice a za lajnou (také tradičně) kibicuje Rusko. Francouzi v Evropě dominovat nemohou, Němci (spolu s Rusy) ano. Sarkozymu je zřejmé, že hrozící nerovnováhu může vyrovnat pouze spolupráce s Amerikou plus projekty, jako je Mediteránní unie nebo „Evropská hospodářská vláda“. A tohle prý máme uřídit z Prahy. Ale žádný strach. Očekává se od nás pouze stínová vláda, účast na rituálu sugerujícím rovnost všech členů. Ve skutečnosti není vůbec žádoucí, aby hostování předsednických zemí rušilo zaběhaný chod bruselských struktur.

Mohou vůbec malí vést velké? Nemohou, protože k vládnutí je potřeba moc. Takt v evropské muzice je delší než půl roku a melodii určují borci jiné váhové kategorie než my. Skutečně pootočit kormidlem se podaří jenom silným evropským aktérům. Francie to právě dokázala, ale v jejím případě to ani není zvláštní umění.

Paříž napodobit nemůžeme, ale nejsme ani dost malí na to, abychom se oddaně stulili v dlani Unie jako třeba Lucembursko, kterému opravdu nic jiného nezbývá. Bohužel však ani nemáme dost síly a odvahy na to, hlomozivě nastavovat dlaň, jako to činí Polsko. Zůstávají nám přece jenom zlomky suverenity, které nás nutí se alespoň čas od času sami rozhodnout.

Chybějící moc lze zčásti vyrovnat autoritou. Tu však udělují ti, kteří sami mají moc, podle toho, jestli jim naše chování vyhovuje. Lucemburský premiér Jean-Claude Juncker má autoritu, protože je ostřílený profesionál a není evropštějšího politika. Moc lze (zčásti) vyrovnat šikovností a silnými spojenci. Především však pro nás platí, jak během předsednictví, tak po něm, hlavní princip politiky každého malého státu: Pojistit si svoje rizika a omezit hrozící škody. A proto v příštím půl roce nepůjde o moc, ale spíše o to, neudělat příliš chyb. Na naše stínové předsednictví EU jsou zatím naplánovány 3,3 miliardy korun a jistě to nakonec budou spíše čtyři. Dost peněz vzhledem k tomu, že to bude jenom jako. Ve srovnání s tím byla mediální neviditelnost Jana Kavana jako předsedy Valného shromáždění OSN podstatně levnější a vlastně bez rizika. Jako pravý vlastenec bych si proto letos pod stromeček nejvíce přál, abychom již měli ten drahý a zbytečný rituál (pokud možno bez větších katastrof) za sebou.

Předsednictví nám prý zajistí pozornost světa a ideální možnost se prezentovat. Mám své pochyby, protože se EU vždycky zabývá hlavně sama sebou a nikoliv předsednickou zemí. Jestli by to mělo být tentokrát jinak, bylo rozhodnutí pro reklamní kampaň „Evropě to osladíme“ dosti nešťastné. U země naší velikosti působí klukovsky a trapně. Také právě zveřejněné duhové logo našeho předsednictví je opravdu velmi, velmi barevné a svým pojetím zase úplně z jiného soudku. Když se již chceme dobře prezentovat světu, tak by to snad šlo souroději a stylově čistěji. Můžeme jen tiše doufat, že si těchto marketingových hříchů nikdo nevšimne.

Podstatně důležitější by bylo, kdyby se na půl roku podařilo utlumit dětinské postrkování mezi politickými stranami, snížit počet rétorických uklouznutí a omezit praní špinavého prádla na otevřené scéně. Postoj starousedlíků v EU vůči nám a ostatním novým členským zemím již tak kolísá mezi „neschopní a všeho schopní“. Vězí za tím sice obvyklá porce arogance vůči východním státům, ale úplně bezdůvodné pochybnosti o schopnostech naší politické elity ovládat samu sebe, svou zemi a (byť i naoko) EU nejsou. Měli bychom se pokusit tyto předsudky oslabit.

Někteří analytici zastávají názor, že nám předsednictví přinese určitou politickou výhodu. No nevím. Ten zlatě ohvězdičkovaný balík pod ministerskými vánočními stromky totiž obsahuje nepředstavitelné množství práce, které dokáže neutralizovat i ministerské aparáty mnohem větších zemí. Předsednictví EU zcela absorbuje naše omezené lidské zdroje. Na šikovně vymyšlenou taktickou kličku prostě nebude půl roku ani čas, ani lidi.

Jako nepolepšitelný optimista však doufám, že se nám ty miliardy přece jenom zúročí. Nastávajících šest měsíců bude pro naši politickou třídu intenzivním kurzem zahraniční politiky. Třeba jim přitom svitne poznání, že zahraniční politika je celonárodní úloha, jejíž splnění rozhoduje o tom, jak se nám všem povede. V minulých měsících jsme již od Francouzů mohli okoukat, že správné je všechno, co slouží vlastní zemi. Když naši politici během příštích šesti měsíců pochopí, že zahraniční politika začíná u každého z nich za humny a vyžaduje promyšlený a jednotný postup, tak se nám ono stínové předsednictví přece jenom vyplatí.

MfD, 6.12.2008

Autor je ředitelem Mezinárodního institutu pro ekonomiku a politiku v Hamburku








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.