Běloruská republika se po posledních prezidentských volbách opravdu stala „res publicou“, věcí veřejnou. Statisíce místních občanů protestují na minských náměstích a v ulicích a víceméně se za ně postavily i politické elity Evropy. Mnohonásobný prezident Lukašenko, který nejspíš touží po ustavení prezidentské dynastie ve středoasijském stylu, se totiž až příliš zahleděl do vlastního politického zrcadla. Načež nechal skrutinium vyznít ještě daleko divočeji, než kdo čekal. Nějakých osmdesát procent hlasů v jeho prospěch je tak neuvěřitelným divadlem, až to bolí. Proti nespokojencům navíc ukvapeně vyrazil zaťatou pěstí, čímž se dopustil chyby ještě větší.

Ani v České republice nemohl pragmatický premiér Babiš vystoupit jinak, než v jednotné frontě obrany demokracie či boje za bezbranný běloruský lid. Na sociální síti se tudíž „polekal“ možného opakování roku 1968, kdy bylo sovětskými vojsky, tedy i Bělorusy, zadušeno Pražské jaro. A ke společnému postupu proto vyzval tolikrát kritizovanou formaci V4. Stejně jako samotnou Evropskou unii, s níž má jinak „krvavé účty“. Udělal tím mimo jiné docela obratně radost rovněž těm (předvolebním) spoluobčanům, kteří s nadšením uvažují v podbízivých historických frázích.Však je jejich výlevů o podobnosti běloruských nepokojů se „sametovou revolucí“ – tohle nesmyslné srovnání zaznělo i při loňských letenských demonstracích – plný internet.

Seriózně srovnávat Československou socialistickou republiku konce 80. let a nynější Bělorusko je až myšlenkovou hanbou. Jde o záležitosti hodně odlišné. Snad s jedinou podstatnou výjimkou, že si Kreml opět navenek udržuje odstup a dokonce si přeje personální změny ve vedení sousedního státu.

Stávající Moskvě musí být naprosto jasné, že se není čeho bát. Proruská orientace Bělorusů je mnohem masivnější, než byla mezi Ukrajinci roku 2014; obdobně vyznívá i míra všestranné provázanosti obou zemí (formálně dokonce spojených v soustátí). Navíc dnes znovu otevřeně podporovat nějaký další „Majdan“ alias prozápadní puč si už pokulhávající EU fakt dovolit nemůže, a zejména by tu pro něj ani nenašla dost protagonistů! Ačkoli jinak miliony místní opozici pumpují západní aktéři drahně let.

Pilíř Lukašenkových starostí tkví jinde. V hrubé nespokojenosti Kremlu. Mezi hlavami obou nástupnických států SSSR, Putinem a Lukašenkem, existují napjaté vztahy vyrůstající především ze snahy běloruského autoritáře hrát to takříkajíc na všechny strany. Lavírovat netoliko mezi Západem a Východem, ale také Dálným východem, jelikož v desetimilionové slovanské zemi začala mít své významné zájmy i Čínská lidová republika! Tudíž s jednou bývalou socialistickou zemí si vláda v Minsku srovnání přeci jen zaslouží. Dle někdejšího českého velvyslance v Rusku a na Ukrajině Jaroslava Bašty připomíná Hodžovu Albánii v časech, kdy byla „letadlovou lodí Číny v evropském moři“.

Alexandr Grigorjevič Lukašenko teď ovšem musí spěchat ke křížku. Vybrat si zda je mu bližší košile, či kabát. Poskytnout prostor představitelům opozice a ztratit tím veškerou moc, anebo se v nejhlubším předklonu vybrat k Putinovi. Zvolí-li „Matičku Rus“, stane se poprvé tím, z čeho jej dávno mnozí absurdně obviňují: loutkou Kremlu. Anebo bude přímo nahrazen někým hodně proruským. V obou případech se běloruští demonstranti stanou užitečnými idioty.

Obdobný komentář publikoval Deník(.cz)