Když jsme v roce 2007 podepisovali Lisabonskou smlouvu, asi jen málokdo tušil, že tou největší překážkou ratifikace nebude euroskeptický proud v ODS, která ještě před volbami 2002 strašila vyobrazením republiky jako žlutého ostrůvku v černém moři okolních států, ale umíněný prezident Klaus.

Jeho odpor k dokumentu je tak vášnivý, že neváhá jít proti vládě i parlamentu, a v úporné snaze smlouvu pohřbít by se spojil snad i s pověstnými Paroubkovými Marťany.

Klausova hra na blanického rytíře, který se v kritické chvíli vynořuje z hlubin Hradu, aby spasil český národ a ochránil ho před nájezdem po majetku lačnící hordy sudetoněmeckých vysídlenců, má však trhlinu.

Platí totiž, že použití Charty základních práv EU, z níž si chce Klaus umanutě vydupat výjimku, nemůže vést k rozšiřování stávajících pravomocí EU. S Chartou tedy EU nebude moci zajít při regulaci právních vztahů včetně rozhodování Evropského soudního dvora ani o píď dál, než by mohla bez ní.

Lapidárně řečeno: Charta neříká, co (nového) má EU dělat, ale jak (to staré). Tím, že se prezident Klaus snaží postavit mezi Chartu a české občany co nejmohutnější hráz, nikoho před ničím nechrání, akorát bere šanci a naději všem, kteří by se cítili tím či oním evropským předpisem zkráceni na svých základních právech. Panika ohledně Lisabonu není namístě, ani kdybychom snad ovládnuti nejčernějšími myšlenkami připustili, že by se aplikace Charty mohla „vymknout“. V takovém případě totiž na scénu vstupuje pojistka v podobě čl. 345 Smlouvy o fungování EU, podle něhož se Smlouvy nijak nedotýkají úpravy vlastnictví v členských státech.

Neexistuje zkrátka způsob, jak by se jakákoli část Lisabonské smlouvy mohla stát nástrojem nastolení změny majetkoprávních poměrů v ČR.

To však neznamená, že vůči případným majetkovým nárokům sudetských Němců je imunní evropské právo jako celek. Achillovou patou je v tomto směru na první pohled nenápadné a technicky laděné nařízení 44/2001 o příslušnosti, uznání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, které vytváří evropský soudní prostor se všemi jeho výhodami, ale i riziky.

Praxe, podle níž národní soudy mají na jeho základě povinnost uznávat rozsudky soudů jiných členských států, představuje časovanou bombou, která může při obratném právním manévrování sudetských Němců explodovat. Pokud by se jim podařilo uspět u německého soudu se žalobou týkající se zabaveného majetku, mohl by být český soud a s ním celý český právní řád následně postaven do role statisty, pasivního vykonavatele cizí vůle.

Neměli bychom proto mrhat energií pracným sjednáváním výjimky z Listiny základních práv EU. Vláda by spíš měla vyslat do Bruselu ministryni spravedlnosti s úkolem: prosadit, aby se uznávání rozsudků soudů jiných členských států vztahovalo jen na případy uplatňování práva EU. Tím by se škvíra, kterou by se sudetští Němci mohli protáhnout ke svým majetkům, spolehlivě zavřela.

Právo, 12.10.2009

Autor je poslanec Evropského parlamentu za KDU-ČSL