28.3.2024 | Svátek má Soňa


EVROPA: Čas říci dvě ne a jedno ano

30.9.2019

Kdo nebyl rebelem a snílkem, nebyl nikdy mladý. Léta dospívání provází nechuť ke světu dospělých, do něhož tlačí mládí nemilosrdný čas. Představte si, že je vám zas nějakých těch -náct. Co myslíte, že by vám působilo větší strach?

Že vás nikdo nezaměstná? Že budete muset odejít za prací do cizí země? Nebo že uvíznete v pasti záskoků, dočasných pracovních smluv a stáží? Že budete mít správné vzdělání, ale ne správné styky, abyste získali místo odpovídající své kvalifikaci? Že z jednoho platu nevyjdete, nebudete moct založit vlastní rodinu? Že zůstanete odkázáni na pomoc rodičů?

Možná, že žádná z těchto obav vám nic neříká, mnozí už jste na některé nejspíše zapomněli. Ale všechny různou měrou jsou noční můrou dospívajících děvčat a chlapců v dnešní Evropě. Tedy, máme-li věřit výzkumu veřejného mínění Evropské unie.

Odpor ke stávajícímu společenskému uspořádání nestačí. Mládí překypuje nadšením pro velké věci a vysoké ideály, pro vše, co chápe jako opravdové. Věří, že, že ideje, které vzývá, jsou uskutečnitelné, že stačí říct a chtít. To jsou vlastnosti prospěšné a vítané. Potíž je v tom, že idealismus mládí je ta nejlevnější a nejsnazší podoba idealismu, která existuje. Vše, co vyžaduje, je naděje, a je velmi snadné mít naději, když jste ještě nenarazili na nějakou překážku. Změnit svět ale vyžaduje dlouhou a tvrdou práci s nejistým výsledkem. Člověk může strávit desetiletí na cestě, kterou si vytyčil ke zvolenému cíli, aby nakonec shledal, že cesta byla špatná. Idealismus bohužel nechrání před nevědomostí, dogmatismem a bláhovostí. Cynici mezi námi jsou zklamaní idealisté, kteří si spletli nezištné prosazování vznešeného cíle s očekáváním.

Síla idealismu mládí byla mnohokrát využita ku prospěchu obce. Jeho slabost zneužili a zneužívají falešní proroci. Ve dvacátém století byli hnědí a rudí, dnes jsou zelení. Co mají všichni společného, není podstata, ale přístup. Jste odvážní, dynamičtí, sebevědomí, říkají mladým lidem, jste plni nápadů, tvořivosti a energie, umíte řešit problémy, společně představujete obrovskou sílu, která může stvořit říši na tisíc let, vybudovat zářné zítřky, zachránit naši planetu. Nehodící se škrtnout.

Je to osvědčená návnada. Ale ještě snad nikdy se nestalo, aby ji mládí spolklo i s navijákem jako nyní, dobrovolně, s nadšením a skalní vírou hodnou lepší věci.

Politolog Petr Hampl napsal: Ještě před pár lety měla stoupnout hladina moří „jen“ o šest metrů, teď už se má Zeměkoule roztavit v plamenech. A samozřejmě u toho nezůstane. Kdo nemá horší apokalyptickou vizi než ostatní, ten je nezajímavý… Cokoliv, co nám dnes připadá jako nesmyslné, může být za pouhých pár týdnů základním požadavkem klimatického hnutí… A nad tím vším se vznáší otázka. Jak je možné, že jsou ti mladí lidé tak strašně hloupí?

Domnívám se, že je to spíše otázka volby. Jaký vznešený cíl jim může nabídnout současné společenské uspořádání? Konsum, zisk, LGBT? Křesťanský ideál bratrství, rovnosti a spravedlnosti, naposledy převtělený do původního socialismu a komunismu, tlí na smetišti. Zmrzačili a zneuctili ho bolševici a jejich dědicové. Proto podlehl v boji s reaganovci a thatcherovci, kteří i dnes na něj házejí při každé příležitosti hnůj a špínu - pro jistotu, že by nebyl tak docela mrtvý, jak vypadá.

Jednou se dějepisci budou ptát, jak se stalo, že jsme nic neudělali s duhovým potřeštěním, dokud byl čas. Z mého úhlu pohledu v tuto chvíli vidím dva důvody: občanskou stádnost a politickou zbabělost. Její vrchol byl v sídle OSN v New Yorku, když školou povinná dívenka s vymytým mozkem peskovala vládce světa a obvinila je a spolu s nimi i nás: „Vzali jste mi moje sny a moje dětství.“

Nikdo v sále nenašel odvahu - nežádám moc, nechci, aby někdo vykřikl zadržte, nevíte k čemu se propůjčujete! - ani jediný z přítomných neměl koule, aby se na protest zvedl ze sedadla a odešel z jednací síně. Všichni se zachovali jako stádo ovcí. Pár jich oněmělo. Ostatní místo mečení tleskali.

Je čas říci ne všem výstřelkům a přehnaným požadavkům takzvané zelené revoluce, která v samém jádru není ani tolik o klimatu, jako spíš o manipulaci lidí a ziskuchtivosti, a v konečném součtu by vedla k odprůmyslnění a hospodářské bezvýznamnosti Evropy.

Je čas říci ne plánovanému přesun cizího obyvatelstva do Evropy, který je cestou ke ztrátě národní totožnosti a svébytnosti a ke kulturnímu a náboženskému podvolení.

Je čas překonat předsudky nevratné minulosti a říci ano představě Charlese de Gaulla o Panevropě od kanálu La Manche až po Ural. Pro mnohé to znamená pochopit, že dochází ke změně epochy, a myslet nemyslitelné.

To jsou tři úhelné kameny budoucí evropské architektury, o níž hovoří francouzský president Emanuel Macron.

Bez nich nebude.