V pátek večer po dvoudenním maratonu schůzí (a jedné neprospané noci), po handrkování premiérů, co případně ubrat či doplnit, bruselská konference 28 států Unie schválila předjednanou dohodu s Británií, jejíž premiér okamžitě pronesl k národu brilantní projev o úspěšně vyjednaných podmínkách členství v Unii (status privilegovaného partnerství), které mu (euroskeptikovi) nyní umožní, aby se v referendu plně postavil za členství Británie v reformovaném společenství Unie.

„Británie nikdy nebude součástí ́stále těsnější Unie ́” ...ani eurozóny. „Nastoupí tvrdé omezení sociálních dávek (pro přistěhovalce z EU), ... od nynějška budou muset odpracovat čtyři roky, než získají plný nárok, „něco za něco, nic zadarmo.” Žádné otevřené hranice pro nás, žádné euro, žádné půjčky státům (bailouts), žádná společná armáda (jsme v Nato) - to nejlepší z obou světů. „Budeme ́sedět za volantem vedení ́ největšího trhu na světě.” Blok eurozóny nebude diskriminovat ty, kteří eurem neplatí, o finanční stabilitě našeho hospdářství rozhoduje Anglická národní banka.” Poprvé v dějinách prohlásila Unie, že je konkurenceschopnost její absolutní prioritou, dokončí svobodný trh ve službách, energetice a IT, bude usilovat o snížení byrokracie. Budeme moci vyhostit zločince a zamezit fiktivním manželstvím (s občany mimo EU). „Víte dobře, jak velké výhrady vůči Unii mám, ale ani frustrace mi nezabrání, abych se jako předseda vlády neřídil národním zájmem!” ... „V reformované, nebyrokratické Unii leží budoucnost Británie a nezapomínejme, že jsou všechny změny právně závazné a pouze jednomyslný souhlas celé osmadvacítky, včetně Británie, může něco změnit.

Cameronova řeč pochopitelně způsobila mezi konzervativci furor. Nabídl málo a dostal ještě méně. A podobně jako v případě premiéra Blaira, čím brilantnější projev, tím více rozčiluje věcné oponenty. „Jestliže takhle vypadá euroskeptik, jak asi vypadá eurofil?” Největší byl posměch karikaturistů: „Nekompromisně žádám status quo!” Džin z lahve: „Splním všechna tvá přání, mohou být ale kdykoli zrušena!” Na jednom obrázku vystupuje Cameron z letadla jako Neville Chamberlain po návratu z Mnichova a mává dohodou se známými slovy: „Ujištuji britské občany, že přináším mír našich časů...”

Mír těžko, žádal málo, a i to málo mu unionisté rozmělnili - ona „tvrdá” omezení sociálních dávek přistěhovalcům z chudých států EU mají být zaváděna postupně během čtyř let a na děti v domovské zemi smí být přídavky pouze sníženy na domácí úroveň. Od začátku bylo jasné, že dávky a doplatky nově příchozím se budou týkat malého počtu lidí a imigraci nijak nesníží. A stále těsnější unie? Jakápak výjimka, když na tomto principu musí i Británie bruselské směrnice akceptovat. Schengen a euro? Všichni taky vědí, že je v Unii jen napůl - proto ji za posledních dvacet let bez výjimky všichni přehlasovali (72x).

Bitva o hlasy v referendu okamžitě vzplála a potrvá dlouhých šest týdnů. Cameron nezískal podporu svých šesti kabinetních ministrů (z 25) a zhruba sto konzervativních poslanců se vyjádřilo pro brexit. To by byl úspěch, kdyby ho neopustil populární starosta Londýna Boris Johnson. Ale spor o postavení Británie v Unii je zástupný, nic hmatatelného zastáncům suverenity, nějakou tu sociální či justiční kapitolu, kde by vládl britský parlament bez Bruselu, premiér přivézt nemohl. A výsledek referenda dokonce nebude záviset ani na tom, co si občané myslí o Unii. Kritický postoj zaujímá naprostá většina a z historických zkušeností s Evropou po francouzské revoluci se více než polovina (těch vzdělanějších) domnívá, že je Unie nereformovatelná ve smyslu anglického, antiideologického pragmatismu, jenž uznává jen nezbytná, neochranářská pravidla společného, co nejsvobodnějšího trhu a jen minimální geopolitické evropské zájmy, jež se obejdou bez Bruselu a Štrasburku. Nejde o nějaké ostrovanství a imperiální tradici anglické nadřazenosti tisícileté říše, jež tak hrdě přežila válku. Angličané s hrůzou pozorují rozbroje, které provázejí budování evropského impéria, jak už je dnes evidentní v jižní eurozóně, a růst severních nacionalistů. Mají v sobě totiž zakódovanou staletou tradici jiné demokracie, která vymezila prostor politické svobody s ohledem na lidskou nedostatečnost - pokus/omyl, již anglická politická třída vztahuje i na sebe. Evropská jakobínská elita se ztotožňuje sice také s obecnou vůlí, svobodou a demokracií, ale ve skutečnosti prosazuje utopický program shora a obecné vůli se snaží vyhnout.

Anglické referendum rozhodnou proto ti, kteří zastraší ty druhé. Skoti a Velšané nemají rádi londýnocentrismus a preferují Brusel. Obavy z rozpadu Británie nejsou liché. Velký byznys hrozí ztrátou pracovních příležitostí a životní úrovně. Centrica zdražením plynu. A mnozí se obávají, jaké obchodní podmínky by Británie po výstupu vyjednala s těžce zkoušenými unijnimi ideology (zvláště Francouzi, jimž uteklo do Anglie dvě stě tisíc podnikatelů), kteří by jí úspěch mimo Unii rozhodně nepřáli. Bude také záležet, jaké osobnosti, která strana získá. A co se stane během jarní migrační krize.

A pak je tu ještě anglický pragmatismus, nehasme, co ještě nehoří. Unie se přece už rozpadá.

MfD, 22.2.16