Čekali víc svobody, dostali chomout

Představte si, že se seznámíte s hodnou holkou, s níž si rozumíte, najdete v ní zastání a partnera do nepohody. Naplánujete si tedy společnou budoucnost a svůj vztah stvrdíte i před zákonem.

Jenže postupem let se z dívky stane semetrika, která vám začne organizovat život, buzeruje vás za každou drobnost a vaše pracně vydělané peníze vyhazuje za nesmysly. Asi dříve či později začnete přemýšlet o rozvodu.

Právě jako zklamaný manžel, který přemýšlí, jak se vyvléci z tíživého chomoutu, se teď cítí podstatná část Britů. Ti budou tento týden rozhodovat o tom, zda po čtyřech desetiletích ukončí manželství s Evropskou unií.

Společný evropský projekt přitom začínal velmi nadějně. Nevěsta naslibovala volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, tedy svobody, které odstraňují překážky v obchodu a slibují větší prosperitu.

Jenže od té doby se hodně změnilo. Zmíněné svobody postupem let zastiňují stále silnější regulace, které nejen britským podnikům diktují, za jakých podmínek mají najímat zaměstnance a jak mají vypadat jejich výrobky.

Británie navíc (na rozdíl od nových členských států) do evropského rozpočtu odvádí podstatně víc, než kolik se jí po zaplacení desetitisíců úředníků v Bruselu, Lucemburku, Štrasburku a jinde dostane zpět.

Tato armáda byrokratů pak žongluje s miliardami eur tak, že peníze podle ne vždy jasného klíče dostávají subjekty a projekty, které by často na volném trhu vůbec neuspěly. Zjednodušeně to znamená, že naše společné peníze živí ty méně schopné, zatímco úspěšní podnikatelé se obvykle musejí o svou budoucnost poprat sami.

Abychom se přesvědčili o tom, k jak zběsilému plýtvání s penězi dochází, nemusíme chodit daleko. Vzpomeňme například na cyklostezky, které vedou odnikud nikam, na rozhledny bez výhledu, hasičské zbrojnice bez hasičů. Napadlo by kteréhokoli investora budovat podobné nesmysly za vlastní peníze? Samozřejmě nikoliv. A už vůbec ne za tak nehorázné sumy, které se obvykle u evropských projektů vykazují. Proč jsou evropské projekty tak drahé? Těžko říct, ale možná by o tom něco věděl například bývalý středočeský hejtman David Rath.

Obecně platí, že každé přerozdělování je neefektivní a dochází při něm ke značným ztrátám. Rozumný hospodář proto tyto transfery omezuje jen na ty nejnutnější potřeby. Nezlobte se na mě, ale to se v případě významné části evropských peněz opravdu neděje. Takto promrhané prostředky sice mohou krátkodobě nadopovat ekonomiku, jak se to například stalo loni v Česku, s dlouhodobým udržitelným růstem to má ale pramálo společného.

A to Britové, v jejichž zemi se kdysi zrodil kapitalismus, dobře vědí. Řada jich pochopila, že namísto svobod, které by stimulovaly jejich hospodářství, nastoupil bezuzdný nadnárodní socialismus šmrncnutý zelenou ideologií, který trh deformuje, upřednostňuje neschopné a bezuzdně plýtvá jejich prostředky.

Teď se může zdát, že jsem odpůrce společného evropského projektu jako takového. Není to pravda. O to víc mě mrzí, že se dobrá myšlenka podpořit podnikání odstraněním bariér nezastavitelně řítí do neudržitelného rudozeleného pekla milionů předpisů a nařízení.

Být v tuto chvíli Britem, rozhodnu se pro rozvod. Bohužel. Bude to bolet, možná i uroním slzu. Ale až se oklepu, zařídím si domácnost tak, aby se mi v ní žilo dobře bez nesmyslných příkazů a vyhazování peněz oknem.