V Bruselu je zase pohoda. Irské ovečky se vrátily do stáda a Václav Klaus také podepíše. Naše maločeská fraška však rozpálila domácí přívržence i odpůrce do té míry, že nejsou schopni chladně zvažovat podstatu a důsledky Lisabonské smlouvy. Postupujme tedy podle Komenského. Od jednoduššího ke složitějšímu.

Přívrženci Lisabonské smlouvy odmítali, aby se o ní rozhodovalo v národních referendech. Prý by pak nešlo o smlouvu samotnou, nýbrž o vnitropolitické otázky. Nyní se politici a analytici shodují na tom, že Irové na Lisabon kývli především kvůli své katastrofální hospodářské situaci. Opět tedy nešlo o smlouvu samotnou, nýbrž o vnitropolitické motivy. Zajímavé, že to teď nikomu nevadí. Ale to jen na okraj.

Důležitější je, že Irové svým prvním „ne“ své zemi tak posloužili více, než kdyby se spolehli na našeptávání svých mediálních elit a rozhodnutí své vlády. Díky svému odmítnutí mají Irové záruku, že jejich vojáci nemusí sloužit v evropských vojenských misích, zůstal jim zbytek suverenity v daňové politice, nebude jim diktován postoj k potratům a zachovají si vlastního komisaře. Nic z toho by nedostali, kdyby rozhodnutí o Lisabonské smlouvě padlo v jejich parlamentu, ačkoliv si jej vydržují právě na to, aby zastával národní zájmy.

Podle většiny komentátorů prý Irové pochopili, že krizi zvládnou pouze díky a v rámci EU. Je však přinejmenším sporné, zda-li politika Evropské unie zaručuje hospodářskou prosperitu. V roce 2000 byla přijata „Lisabonská agenda“, podle níž se měla EU do roku 2010 stát nejrychleji rostoucím ekonomickým seskupení na světě. A výsledek? Dávno před současnou krizí nemohlo být o dosažení tohoto cíle ani řeči. Je mi záhadou, odkud berou přívrženci Lisabonské smlouvy jistotu, že má stejnou magickou sílu, jako když Harry Potter vysloví své „Finite Incantatem“ a z EU rázem spadne kletba, která ochromuje její hospodářský potenciál.

Jak protivníci, tak přívrženci přeceňují význam smlouvy a nepřesně analyzují její praktické důsledky.Václav Klaus se mýlí, jestliže se opravdu domnívá, že její ratifikací EU přeskočí Rubikon směrem k superstátu. Mýlí se i přívrženci smlouvy, když v ní vidí rozhodující pokrok směrem k solidární a sjednocené Evropě.

Budoucnost ukáže, že Lisabonská smlouva především radikálně zjednoduší rozhodování. Nezaručí však ani lepší kvalitu rozhodnutí, ani jejich důsledné uskutečňování. Praktické uplatňování Lisabonské smlouvy povede k dalšímu soustředění moci v rukou hlavních evropských hráčů. Těžit z toho bude méně Evropská komise či Evropský parlament a více Německo a Francie. Vůči malým zemím mohou tyto země trvat na striktním dodržování smlouvy, sami ji mohou po libosti porušovat. Jenom si vzpomeňme na osud Maastrichtské smlouvy. Závažná rozhodnutí budou jako dosud činěna na neformální úrovni, mimo dosah hlasovacích procedur a vysoko nad hlavami voličů.

Lisabonská smlouva nepovede ani k orwellovskému superstátu, ani ke Spojeným státům evropským. Budoucí historiografie ji nejspíše zařadí k událostem doprovázejícím restauraci klasické evropské politické architektury. V centru (geograficky i mocensky) Německo, na východě vměšující se Rusko a na západě Francie, kolísající mezi konkurencí a spoluprací s Německem. Za kanálem odcizená Anglie a za oceánem (snad jen dočasně) přihlížející Spojené státy.

Psáno pro E15, 7.10.2009