Jedna z otázek, která oživuje dokonce i okurkovou sezónu, je otázka radaru, případně referenda o něm. Chci se na tuto otázku podívat nikoli z bezprostředního hlediska, ale z hlediska historického.

Evropa prožívá bezprecedentní období bez velkých válek. Celá řada evropských národů válečný konflikt nepoznala již přes šedesát let, což znamená, že pamětníci poslední velké války pomalu vymírají. Předchozí meziválečné období bylo poměrně krátké, trvalo pouze dvacet let, od roku 1918 do roku 1938. Nynější období dlouhého míru již ale výrazně překonalo poměrně dlouhou dobu evropského klidu mezi lety 1870-1914.

Můžeme uvést několik důvodů, proč se v Evropě tak dlouho neválčilo. Války postihovaly vždy i civilní obyvatelstvo; způsob vedení válek, který zdomácněl ve dvacátém století, ovšem rozdíl mezi vojáky a nevojáky prakticky setřel. Nálety na Drážďany, atomová puma v Hirošimě, útrapy prostých Poláků a Ukrajinců za druhé světové války, abychom zmínili alespoň některé jevy, měly málo co do činění s konkrétní vojenskou silou nepřítele. Lidé si už válku nedokáží představit, správně však tuší, že by to byla hrůza, která by se neomezovala na frontovou linii - pokud by v budoucí válce nějaká fronta byla.

Války nabyly totálního charakteru jednak tím, že zmizel rozdíl mezi týlem a frontou, jednak tím, že moderní zbraně, ať už jakéhokoli druhu, umožňují mnohem větší destrukci, než jako měly zbraně ještě v 19. století. Lidé správně tuší, že široké použití nejmodernějších zbraní by taky byla hrůza.

Třetí důvod, který uvedu, nesouvisí s technickým pokrokem, ani s vývojem válečnictví. Je dán tím, že evropská civilizace je unavená, úpadková, a proto nemá chuť válčit. To by samo o sobě mohlo být pozitivní, kdyby Evropa ztratila chuť dobývat nová území; je to však problematické, pokud ztratila i chuť sama sebe bránit.

Ne že by Evropa v těchto mezidobích válku nepoznala vůbec. Jak v dlouhém období před první světovou válkou, tak koncem minulého století se válčilo na Balkáně, a byly to války hodně krvavé. Nebyly tak daleko a v devadesátých letech jsme je mohli sledovat takřka v přímém přenosu. Většina Evropanů ale přesto měla pocit, že se jich nějak netýkají a že je nikdy nic podobného nezasáhne.

Lidská povaha ale zůstává stejná. Nijak podstatně se nezměnila. Není důvodu domnívat se, že člověk se v průběhu staletí stává díky civilizaci beránkem. Takovými iluzemi se mnozí sytili před první světovou válkou. Pak byli zděšeni, jak se jejich iluze hroutí jako domeček z karet.

Vzhledem k tomu, že jsme válku nepoznali a nepřipouštíme si možnost, že by nás kdy mohla ohrozit, věnujeme se, pokud jde o radar, otázkám naprosto podružným nebo zcela nesmyslným.

Klíčová otázka je, zda jsme nebo budeme ohroženi. Této otázce se lidé ovšem věnují naprosto minimálně, pokud vůbec. Místo toho se věnují otázce, zda bude radar rušit televizní signál či zda bude americká základna vytvářet pracovní příležitosti pro naše obyvatelstvo (jako by se nějak do práce hrnulo).

V druhém sledu je pak otázka, zda americký radar znamená zvýšení či snížení naší bezpečnosti. Pokud se odmítáme zabývat otázkou první, nebudeme schopni správně vyřešit otázku druhou.

Pak je zde ještě otázka, zda vůbec budeme ochotni se bránit, pokud budeme ohroženi. Obávám se, že na tuto otázku odpoví kladně příliš málo lidí.

Já se domnívám, že ohroženi jsme a budeme. A to už proto, že nejsme příliš ochotni se bránit. Budeme ohroženi jednak Ruskem, které se může opět vzedmout k nové snaze podrobit si své sousedy, jak tak sice nepravidelně, ale stále znova činí od samotného svého vzniku, jednak islámským světem. O apokalyptických vizích íránského prezidenta Ahmadínežáda bychom se sice mohli ledacos dozvědět, neboť on se jimi netají, jenže nás to nezajímá - nechceme to vědět. Je-li nějaká hrozba, radši o ní nevědět, protože obrana by mohla bolet.

Otázka, zda a do jaké míry jsme či budeme ohroženi, kdy se ta která hrozba může stát reálnou, případně otázka, jak těmto ohrožením čelit, skutečně není otázka na referendum.

S referendem je to opravdu zajímavé. Kolik znáte lidí, kteří jsou pro radar a současně pro referendum? Snad nějací takoví jsou. Lecjaké pravidlo potvrzuje nějaká výjimka.

Ať si přívrženci referenda říkají cokoli, pro mě v případném referendu půjde o to, zda si jako národ připouštíme nějakou hrozbu a zda budeme ochotni se bránit.

A obávám se, že až dopadne první íránská raketa, bude pozdě bycha honit.