Tedy zatím nepožene. Pan komisař Frattini se spokojil s ústním vykrákáním za vlasy. Z různých zdrojů padaly ostré komentáře, že Česko není dost solidární vůči EU, a že dokonce ohrožuje schengenský systém, protože Američané se mohou dostat k datům o pohybu osob v EU.

Je na tom něco pravdy. Nebyli jsme solidární s postojem starých členských zemí EU, které mají bezvízový styk a nyní se brání požadavkům USA na zavedení širší výměny informací o cestujících. Nelíbilo se nám, že na nás společná zahraniční politika EU úplně kašle, protože pro některé země by pomoc Česku a dalším státům s přetrvávajícím vízovým stykem znamenalo jít do nových jednání a Američanům alespoň v něčem ustoupit. Pro Němce a Francouze byla jako obvykle bližší košile jejich vlastního volného pohybu než kabát diskriminace nějakých obejdů na Východě.

Autor tohoto textu je však z takto pojímané solidarity poněkud nesvůj. Dosud byl přesvědčen, že solidarita je to, když se ten, co něco má, v tomto případě bezvízový styk, rozdělí s tím, kdo nemá nic, tedy musí potupně žádat o víza.

Rozdělení by mohlo probíhat třeba tak, že Německo, Francie či Nizozemsko se smíří s tím, že zavedou biometrické pasy a budou hlásit, že tenhle pasažér letadla do Atlanty byl před pár lety chycen s bombou v ruksaku a tenhle je zase opravdu zcela bezúhonný zahradník, který nikdy nepěstoval trávu. A Češi, Poláci, Slováci či Maďaři budou moci létat do Ameriky jako ostatní Evropané podle identických pravidel.

Ale podle všeho opak je pravda. Solidarita je dnes především schopnost nepropást příležitost mlčet, jak hezky před pár lety na adresu nových členských států EU pronesl prezident Chirac, blahé paměti.

Nakonec jsme na tohle pojetí solidarity měli přijít už dávno. Už hezkých pár let probíhá poměrně neúspěšně jednání ve Světové obchodní organizaci (WTO) o uvolnění obchodu zejména se zemědělskými produkty. Na neúspěchu jednání má nemalý podíl rovněž postoj EU, která se brání snížení dovozních cen na zemědělské produkty z rozvojových zemí. Nakonec proč bychom jedli chutnou a kvalitní ranou zeleninu od chudého marockého farmáře a přispěli mu na lepší živobytí, když můžeme konzumovat masivně dotovaná nechutná holandská skleníková rajčata plastové chuti od rotterdamského velkopodnikatele. To je přece ta správná solidarita po bruselsku, prosazovaná společnou unijní zahraniční politikou. Holt nakonec i ten nejchudší středoafrický zemědělec musí být solidární s clem chráněnou francouzskou krávou, která přežvýká větší roční dotaci z fondů EU, než kolik činí celkový roční příjem jeho rozvětvené rodiny. O penězích, které tato politika, z níž normální Evropan nemá vůbec nic, stojí a stát bude, se pak takovému Afričanovi vůbec nezdá. Ale cesta Evropy mezi země, které hrají na světové scéně rozhodující roli, něco stojí. Nakonec Lisabonská smlouva s tím počítá. Budou nové kanceláře s pěkným drahým nábytkem, budou nová, ještě větší a dražší auta, jen ta společná zahraniční politika bude pořád stejná a vedená stejnou mezinárodní solidaritou.

Tak jak ukázalo jednání o osamostatnění Kosova. O společném postoji a uznání nového státu nemůže být řeč, a o neuznání taky ne. Evropskou vojenskou čest ve válce s terorismem pak dnes hájí už jenom Británie a Polsko, a až začne zase mazec na Balkáně, bude čerstvý evropský prezident nedočkavě vyhlížet americké bombardéry, k čemuž půlka kontinentu bude sepisovat protestní petice a pak pálit americké vlajky. Ale hlavní je, že karavana evropské integrace jde dál, i když ti odporní euroskeptičtí psi štěkají.

MfD, 3.3.2008

Autor je komentátor deníku MF Dnes