Vyhráli ti, které s láskou popsal Karel Čapek

Reakce na britské „ne“ Evropské unii se teprve utváří. Unijní elity působí překvapeně. Nikdo z nich zatím nevyřkl jasný ortel, prostě takové slovo, které by nešlo vzít zpět. Ale ta nejdůležitější otázka už visí ve vzduchu. Zareagují špičky EU reflexí vlastních postojů? Uznají některé za chybné? Dospějí k závěru, že ztráta zásadního člena (a tím i inspirace pro členy další) nestojí za tvrdý směr ke „stále těsnější Evropě“? Připustí EU individuálnější přístup a zásadní reformy? Či naopak posílí zaklínadlo „více Evropy“?

Když mlčí či mlží politici, ozývají se média. Už včera brzy ráno, ještě než byly spočítány všechny britské hlasy, to jasně řekl Florian Harms, šéfredaktor webu Spiegel Online: Britové opouštějí EU, což je tragédie pro Evropu. Ale poučení je prý zřejmé – zbylé státy společenství musí spolupracovat ještě úžeji. Dodejme, že Spiegel není jen tak nějaké médium, ale jeden z pilířů veřejné debaty v Německu, ba tvůrců tamního diskurzu. Takže by nemělo působit překvapivě, kdyby teze o „ještě více těsné Evropě“ dříve či později zazněla i oficiálně.

Nespokojené berme vážně

To, co říká německý prezident Joachim Gauck, působí ve srovnání s předchozím spíš trochu disidentsky, jak je u něj zvykem. Zjevnou nespokojenost evropského obyvatelstva je třeba brát vážně, prohlásil Gauck ještě ve čtvrtek. Ten názor opravdu může vyznívat disidentsky či jako přání už staršího pána, ale má jednu silnou oporu. To, co bylo řečeno výše, se více či méně opírá o pouhé spekulace. Postoj špiček EU k Británii i „zbytku Unie“ se bude teprve utvářet, nikdo nechce předem říci nic definitivního. Ale už prostý pohled na mapu výsledků britského hlasování – na areály, kde se hlasovalo pro EU, a na ty, kde pro odchod z ní – ukazuje něco jiného. To už není pouhá spekulace o tom, co kdo řekne. Je to skutečnost, kterou nelze popírat ani obcházet, je třeba ji nějak reflektovat.

Ta nespokojenost neodráží nic specificky britského, ale spíše obecné pnutí mezi hlasem liberálních metropolí a hlasem venkova, chcete-li periferie země. V zásadě stejné pnutí jsme viděli v březnu v Rakousku a v lednu 2013 v Česku – v obou případech při přímé volbě hlavy státu.

Ilustruje to mapa britského hlasování. Dokládá, že prounijní postoj zvítězil v Londýně, v jižní části Anglie soustřeďující elity (Oxford, Cambridge), ve velkoměstech (Liverpool, Manchester, Leeds, Newcastle a málem i Birmingham), v celém Skotsku a ve většině Severního Irska (v té části, kde převažují katolíci, se hlasovalo pro EU, tam, kde převažují unionisté, pro brexit). Na mapě jsou to menší či větší žluté areály. Ale vše ostatní, ohromná plocha celé venkovské Anglie i většiny Walesu, svítí modrou barvou brexitu.

Zapšklí xenofobové z turistických prospektů

Jinými slovy, brexitáře najdete nejspíše tam, kde byste jindy hledali symboly „staré dobré Anglie“. Je to Anglie, kterou nám s takovou láskou zprostředkovali Karel Čapek či Jerome Klapka Jerome, Anglie, kterou známe z dětských knih Arthura Ransomeho, kterou si spojujeme s Agathou Christie, Sherlockem Holmesem či televizním seriálem Vraždy v Midsomeru. Je to Anglie domorodců, kteří žijí svými každodenními starostmi, zatímco starosti elit – bohatého, liberálního, sofistikovaného a multikulturního Londýna – jsou jim do značné míry ukradené. Tito domorodci, tito „nespokojení evropští obyvatelé“ rozhodli o výsledku referenda i odchodu Británie z EU.

To, že Britové rozhodovali o setrvání v EU, je v jistém smyslu jen shoda okolností. Rakušané letos rozhodovali o hlavě státu, ale tamní volební mapa se až překvapivě podobá té britské. Zelená barva (pro vítěze Van der Bellena) vládne velkoměstům a svébytnému Vorarlbersku, ale vše ostatní svítí modrou barvou pro Norberta Hofera. Toto je Rakousko pro jedny zapšklé a xenofobní, pro jiné naopak to, které zná z dovolených a turistických prospektů. My jsme takové pnutí zažili v lednu 2013. Už už se tehdy elitám zdálo, že racionalita je na straně Karla Schwarzenberga, a přesto periferie nakonec zvolila Miloše Zemana, tak jako nyní v Británii odchod z EU. Je to vyrovnané pnutí. Někdy těsně zvítězí multikulturní metropole, jindy těsně domorodá periferie, jindy zvítězí i výrazně. Ale zajímá tohle pnutí špičky EU?

LN, 25.6.2016