„Kde vidíte parlament, vidíte kus Anglie, neboť Anglie zrodila parlamentarismus. Kde potkáte politickou demokracii, nalézáte kus anglického duchovního teritoria, neboť vytyčila ideály demokracie. A všude, kde platí ideály osobní svobody a důstojnosti, tolerance, úcty k individualitě a nedotknutelnosti lidských práv, tam je kulturní dědictví Anglie.” (Karel Čapek)

Jak by se dnes divil, kdyby četl furiantské komentáře v českých médiích, z nichž čiší špatně skrývaná radost z politického rozvratu Británie trestané za přihlouplý pokus odejít z „naší” EU. Mluví o krachu demokracie, o izolacionismu, o jakési nostalgii po slávě impéria, ba dokonce o ztrátě zdravého rozumu a pragmatismu. Angličané prý podlehli demagogii a plebiscit neměl být hloupému lidu vůbec povolen, lid o zásadních otázkách přece rozhodovat nesmí. „Brexit není krizí evropské integrace, jež zašla příliš daleko, nýbrž britské politiky,”… „strašidelný důkaz rozpadu demokratické jistoty”.

Není šprochu bez pravdy trochu, škoda jen, že jejich autorům eurobudovatelské přesvědčení zabraňuje vidět krizi Unie v evropském kontextu, kde probíhají ještě ostřejší střety než v Británii. Ve Francii už propadl druhý prezident a lidé bouřlivě demonstrují v ulicích. Rozštěpená evropská společnost se totiž léta nachází pod pravo-levou vrchností. Ta si podmanila politický prostor vytvořením nadnárodní bruselské polovlády přednostního práva (acquis communitaire). Unie tak porušuje demokracii z principu, svobodný politický proces blokuje doktrínou integrace a vyvolává často zmatený lidový odpor.

Trefně popsal dnešní spor David Goodhart v knize „The Road to Somewhere” (Cesta někam, 2017). Politické klání socialistů se zastánci tržního hospodářství dávno ustalo, vznikla politicky a názorově více méně jednotná profesní a intelektuální metropolitní vrstva lidí nezapojených do své komunity (národa) a místa, světoobčanů odkudkoli (anywheres), kteří se mohou kdykoli a kamkoli stěhovat, jsou doma všude i nikde a vnucují lidem svůj globalistický zájem, vizi multikulturní antidiskriminační společnosti abstraktních lidských práv. Paradoxně ale tyjí z práce těch odněkud (somewheres), těch obyčejných lidí - hasičů, policistů, farmářů, dělníků, zdravotníků a všech dalších, kteří žijí mimo zdi chráněných exkluzivních čtvrtí boháčů, jsou závislí na svém domově a jeho kvalitě hroutící se dnes pod tlakem nekontrolované imigrace. Čili nikoli bezradní populisté, ale bezdomá politická třída způsobila rozkol společnosti, k níž ztratila vztah. Ve svém vidění světa nechápe lásku k domovu a potřebu národního souručenství, sociální kapitál, bez něhož žádná společnost nepřetrvá, o demokracii a toleranci nemluvě. Ze svého bývalého domova, stále ještě z velké části národního, usilují vytvořit internacionální společnost bez hranic. Proto podporují masovou imigraci.

Podlehli snad Angličané demagogii během referenda? Neznám volební kampaň, jež by nepůsobila na city, předsudky a nenabízela modré z nebe. Politická, obchodní a intelektuální elita v Británii vyvinula největší úsilí v dějinách, aby zastánce brexitu zastrašila. Vláda za peníze daňových poplatníků a proti volebním pravidlům nechala vytisknout a poslat do každé domácnosti brožurku s katastrofickou hospodářskou prognózou v případě vystoupení. Měla smůlu, o podstatě sporu totiž nemohla ani špitnout. Dotázaní voliči brexitu po odchodu z volebních místností uvedli na prvním místě suverenitu (49 procent), kontrolu hranic (33 procent) a přesvědčení, že Británie v Unii není schopná směřování k stále těsnější Unii změnit (13 procent). Nemělo by ani překvapit, že se naprostá většina brexitářů (87 procent) rozhodla dávno před plebiscitem. Pro setrvání volila v Anglii (bez Skotska a Irska) pouze velká města s velkým počtem imigrantů a jejich potomků (10 milionů).

V tradici jednoho společného národa nebylo možné po Maastrichtské smlouvě (1992), změně Evropského hospodářského společenství na integrační Unii, donekonečna oddalovat plebiscit, jak to činila socialistická vláda. Hnutí za lidové hlasování nabíralo národní charakter a nakonec by obě hlavní politické strany zcela rozložilo. Premiér David Cameron prohrál, protože Unie a zejména německá kancléřka mu neposkytly sebemenší ústupek či výjimku z integrační ideologie.

V kontinentální Evropě proniká absolutistická tendence i do demokratického systému vlády, čili návyk rozhodovat shora dolů, kdežto Angličané se přece jen, když dojde na lámání chleba, řídí tradicí liberální politiky a zákonů vytvářených zdola nahoru soudními precedenty, moc de facto ústavodárná (viz také vítězství parlamentu v 17. století a Glorious revolution 1688/9), a parlament se obává vystoupit nepokrytě proti lidovému rozhodnutí. Angličané mají silný vztah ke svým ostrovům a tradičnímu způsobu života, nadvláda Unie porušuje zásadu dobrovolného přijímání cizinců, základní princip suverenity i domova a nebyla dlouhodobě udržitelná. O izolaci nemůže být řeč, ideálem brexitu je svobodný obchod se světem zejména s anglosférou, a kontrola hranic nemá zavřít dveře kvalifikovaným pracovníkům, má ale zastavit příval chudiny. Statistika ukázala, že svou porodností ve štědrém sociálním státě „Rumuni” dokonce trumfli i Pákistánce (2017). Tak jako bouřící se Italové, i Angličané doplatili na svou svobodomyslnost a pohostinnost.

Krize anglické demokracie? Premiérka usilovala o tradiční národní kompromis. Má zatím smůlu, většina parlamentu by nejraději obešla lidový verdikt, což se snažila využít „imperiální” Unie a brexit zvrátit. Demokracie ovšem zoufale a existenciálně rozpolcený národ reprezentovat nemůže. Vzpomeňme si na Ameriku. Na občanskou válku je krátká. Karel Čapek by ale dnes jistě nepochyboval, že právě v Anglii se nakonec ti odnikud s těmi odněkud domluví. V EU to už tak snadné nebude.

MfD, 7.2.2019