31. ledna večer nastává brexit a Velká Británie odchází z EU. Někteří, kdo se na tuto událost dívají primárně z naší české perspektivy, často říkají, že už nejde o nic zásadně zajímavého, protože příležitost, kterou brexit a šok z něho původně znamenaly, nebyly využity k nezbytné potřebné reflexi a z ní plynoucí revizi evropské integrační politiky. Evropský establishment brexit ustál a Titanic se sune nerušeně dál. Tento skeptický pohled má své hluboké ratio a oprávnění.

Na druhé straně jsem však přesvědčen, že bez ohledu na to představuje brexit zásadní přelom z hlediska geopolitického. Bere jím za své univerzalistická a globalistická idea, která ovládla nejen evropské elity, ale i do značné míry představy široké evropské veřejnosti, že Evropská unie a evropská integrace jsou nevyhnutelnou a kýženou budoucností, v níž se postupně rozplynou a zaniknou všechny evropské státy a národy. Brexit je potvrzením, že ani zde konec historie nenastal a Evropa se vrací zpět ke svým starým zlomům, tradicím a třecím plochám, že historii a tradice nelze konstruktivisticky znásilňovat a libovolně měnit.

Po brexitu bude náš kontinent vypadat zcela jinak. Kontinentální EU už nebude univerzálním projektem, ale pouhým německým blokem, v němž si slábnoucí Francie není jista, jak obstojí vůči svému daleko silnějšímu hlavnímu partnerovi Německu, který se stává stále méně předvídatelným.

Centrální kontinentální blok vytvořený kolem dominantní velmoci usilující o vládu nad Evropou není v evropské historii novum. Naopak, vytváření takových seskupení, boj proti nim a jejich rozpad jsou náplní evropských dějin od 17. století. Světovládné ambice Habsburků, francouzských Ludvíků, Napoleona, vilémovského Německa i Hitlera vždy narážely na odpor okrajových velmocí. Jednou, a v podstatě hlavní z nich, byla vždy Anglie, později Velká Británie, která podobný vývoj trvale pokládala za své zásadní ohrožení. Proto vždy organizovala a platila koalice proti momentálnímu kontinentálnímu hegemonovi a neváhala ani sama vstoupit do války, aby sjednocení Evropy pod vládou někoho jiného nedopustila.

Druhou velmocí, která se vždy cítila pokusem kontinent sjednotit ohrožena, bylo Rusko. A Rusko přes různé peripetie a váhání vždy nakonec proti kontinentálnímu hegemonovi do války vstoupilo (Napoleon, I. a II. světová válka).

Je paradoxní sledovat, že 75 let po skončení druhé světové války bude náš kontinent geopoliticky připomínat situaci před spojeneckým vítězstvím. Většina Evropy tvoří blok, v němž je vedoucí silou kdysi poražené Německo, a na jeho stranách zůstanou dvě tradiční velmoci – Velká Británie a Rusko, vítězové poslední války, které podobnému vývoji v historii vždy bránily. Ocitáme se na půdorysu, který je politickým stratégům a diplomatům důvěrně známý. O Rusku si můžeme dnes a denně v médiích číst, že se k evropské integraci a jejímu prohlubování a rozšiřování příznivě nestaví, ba právě naopak. Je to logické a odpovídá to jeho historické tradici i zkušenosti. Lze očekávat, že britská politika se bude po brexitu vyvíjet podobně, bez ohledu na obsah dohodnutého rámce vztahů s EU. Existence mocné a dominantní kontinentální velmoci není a nebude v britském zájmu.

Úspěch evropské integrace byl umožněn zásadním oslabením poraženého a rozděleného poválečného Německa a skutečností, že se Velká Británie a Francie staly v bipolárním světě studené války druhořadými velmocemi. Staré antagonismy ztratily váhu a rovněž USA měly zájem na stabilitě západní Evropy ohrožované potenciální sovětskou hrozbou. Pád komunismu zvýšil ambice prosperující západní Evropy – postupnými a trvalými centralizačními kroky vytvořit evropský superstát, novou světovou velmoc schopnou soupeřit s USA. Tuto změnu směru vyjádřila Maastrichtská smlouva z roku 1992. Její tvůrci však nepočítali s účinkem dalších historických změn, které se udály současně. Tou hlavní bylo sjednocení Německa. Stačilo pouze čtvrt století, aby Velká Británie, která ve snaze zabránit německé kontinentální hegemonii vykrvácela a zvítězila ve dvou světových válkách, zjistila, že Evropská unie, tak jak se vyvinula, představuje minimálně naplnění válečných cílů vilémovského Německa z první světové války, dosažených však civilizovaným a mírovým způsobem a za britského přispění. Současně si mohla opakovaně vyzkoušet, že německé dominanci v EU není schopna zabránit ani spojenectvím s Francií či jinými státy.

Tomuto vývoji mohutně přispěly dvě věci – přijetí společné měny a rozšíření EU na východ. Pro Německo podhodnocené euro dalo německé ekonomice velkou konkurenční výhodu, zatímco pohřbilo jižní křídlo EU a oslabilo Francii, a rozšíření na východ umožnilo vzniknout jakési nové Mitteleuropě, kordonu na Německo ekonomicky a stále více i politicky navázaných středoevropských satelitů, což posunulo těžiště EU na východ a Německo do jejího centra.

Situace v EU však ukazuje, že Německo je sice příliš velké a silné z hlediska evropské rovnováhy, kterou tím rozbíjí, ale pro pevné ovládnutí a vedení Evropy je přesto příliš slabé. Politicky se dnes nachází na velmi nejasné křižovatce a jeho mainstream se začíná velmi nebezpečně radikalizovat a vychylovat směrem doleva. Historické mocenské ambice německé politiky se zdají být sice naplněny, ale německá veřejnost si to příliš nemyslí, nesdílí je a není ochotna za to platit. Německý postoj k evropské budoucnosti není proto příliš čitelný, avšak bez jeho souhlasu nelze nic rozhodnout.

Francouzský arogantní centralismus v kombinaci s německou precizní důkladností vytvořily v Bruselu děsivý byrokratický systém, kterým si tamní elity odcizily evropskou veřejnost. Přehnaný důraz na budování unijních institucí a arogantní úřednické prosazování integračních kroků cestou dalších a dalších regulací, opovrhování názory veřejnosti členských zemí a nakonec ovládnutí Bruselu progresivistickou ideologií učinily z EU kontroverzní vyhraněný politický projekt prosazovaný nedemokratickými metodami.

Velká Británie je příliš velká a významná země s velmi specifickými tradicemi vlastní státnosti a politického uspořádání, aby s ní mohly bruselské elity zacházet stejně jako např. s malým Irskem. Za tisíc let své historie nebyla nikdy nucena se cizí vůli podřizovat a vždy se takovému osudu zuřivě bránila. Je evropskou zemí, ale pouze jednou nohou. Za mořem leží jiné anglosaské země, s nimiž ji poutají kořeny hlubší a pevnější, než se zeměmi na kontinentě. Nebylo proto divu, že pro ni začalo být směřování EU nepřijatelné. Brexit musel přijít.

Odchodem Británie se vracíme k zárodku normálního světa. Samotná její suverénní existence na hranicích EU bude inspirací a možná i posilou pro všechny, kteří věří v budoucnost Evropy národních států.

Institut VK