Vánoce jsou za námi. Mnohým jistě přinesly překvapení osobního rázu, ale letos jsme pod stromečkem všichni našli jeden neočekávaný balíček.

Velká Británie a EU nám na Štědrý den sdělily, že se dobraly dohody o dalším soužití po 31. prosinci 2020. Obě strany se tvářily optimisticky - ta britská téměř vítězně -, nicméně z obsahu jsme se dozvěděli jen velmi neurčitě formulovanou dohodu o rybolovu v britských vodách.

Našli jsme tedy pod stromečkem balíček, o kterém nevíme, je-li v něm dárek, nebo danajský dar - případně, pro koho je to dárek a pro koho danajský dar.

Jisté je jedno, že pokud se zúčastněné strany dobraly nějakého modu vivendi, který jim opravdu umožní další soužití bez soustavné hrozby obchodní válkou (jak nám to EU dosud předváděla), znamená to, že se opravdu otevřely dveře, kterými je možné opustit Evropskou unii.

Když unijní aparát sestavoval kompilát, který posléze vešel ve známost jako Lisabonská smlouva, vložil do něj klauzuli o možnosti Evropskou unii opustit. O tom, jak byla ta možnost opustit „stále těsnější společenství“ myšlena vážně, svědčí, že ustanovení jak do EU vstoupit jsou rozsáhlá a podrobná, zatímco postup jak společenství opustit se vešel do jednoho odstavce.

Možnost opustit EU byla do Lisabonské smlouvy prostě vložena pro forma a aby to dobře vypadalo. Kdo by chtěl opouštět ten „evropský ráj na zemi“, kde se žije bez starostí, neb za nás vše rozhodnou moudří v Bruselu.

Ukázalo se, že Britové chtějí. Nastal problém. Pro každou nadnárodní strukturu je smrtící, pokud ji opustí byť jediný člen. Jak známo, příklady táhnou - a to i ty „špatné“. V Bruselu od počátku dobře věděli, že brexit by se mohl změnit v infekci dalších exitů. Unijní diplomaté dokázali využít nejasných pravidel pro opuštění EU k tomu, aby vytvořili čtyřleté martyrium jednání.

V první fázi se EU pokusila dotlačit Brity k novému referendu, ve kterém by se tentokrát rozhodli „správně“ a v EU setrvali. Opakovaná referenda jsou oblíbený a úspěšný postup (Irové by o tom mohli vyprávět). Tentokrát se ale nezdařil. Nezbylo než jednat o vztazích obou stran po rozchodu.

Přístup Bruselu k jednání byl od počátku zcela rigidní. Vypadalo to, že spolu nevyjednávají dva rovnocenné subjekty mezinárodního práva, ale že EU diktuje mírové podmínky Británii, kterou právě porazila ve válce.

Unijní diplomacie ovšem věděla přesně, co dělá. Účelem bylo zavést vyjednávání do slepé uličky a dotlačit Brity k tomu, aby požádali o prodloužení přechodného období, ve kterém budou Evropskou unii opouštět. A přechodné období by se prodloužilo jednou a podruhé… Nakonec by si na to všichni zvykli a tak, jako existují zamrzlé konflikty, by vznikl zamrzlý proces brexitu.

Opět se nezdařilo, britská strana možnost prodloužení přechodného období jednoznačně vyloučila a Velká Británie Evropskou unii de jure opustila 31. ledna 2020. Do konce roku 2020 ovšem trvá přechodné období, kdy ve vztazích zůstává zachován status quo ante. Do té doby měly být vyjednány podmínky dalšího soužití.

Unijní diplomacie „pružně“ setrvala na svých stanoviscích z předchozích kol jednání a pokusila se vmanévrovat Británii do pozice závislého území. Jak moc to unijní diplomaté mysleli váženě, lze těžko říci. Zdravý rozum říkal, že suverénní stát nemůže něco takového akceptovat. Politická reprezentace, která by na něco takového přistoupila, by se změnila v politické mrtvoly. Je ovšem pravda, že ideologie „stále těsnějšího společenství“ už mnoha inteligentním lidem zatemnila rozum.

Pro EU by Británie v závislém postavení jistě představovala vítězství a osud Britů by byl mementem pro všechny, kdo se hlásí k myšlence exitu.

Nicméně, ani to se nezdařilo.

Dohoda s Británií na principu „já pán, ty pán“ znamená pro Evropskou unii zásadní politickou prohru, která otevírá dveře dalším exitům. Kalvárie vedoucí až k dohodě s Británií vytváří precedens pro další exity.

Pokud tomu chtěla EU zabránit, byla tu už jenom jedna možnost: vstoupit s Británií od 1.1. 2021 de facto do obchodní války - tedy brexit bez dohody.

Ovšem válka je válka (byť obchodní) a kdo ji chce vést, musí být připraven na to, že si vyžádá své oběti - a také na riziko, že válku nemusí vyhrát.

Nevíme, co je přesně obsahem balíčku dohod, ale zdá se, že tváří v tvář nastupující hospodářské krizi prohrála unijní diplomacie ve hře na kuře. Ve vztahu k EU je Británie čistým dovozcem. Byť se už týdny eurofilní média předháněla v hrůzných líčeních toho, co po Novém roce v Británii nebude k sehnání, je jisté, že každá komodita nedodaná Britům by znamenala ztracená pracovní místa tu v Německu, tu ve Francii.

Strany se tedy dohodly. Cesta vedoucí ze „stále těsnějšího společenství“ byla proklestěna. Dveře, kterými 31.12. 2020 Velká Británie definitivně opustí Evropskou unii, jsou otevřeny nebo aspoň pootevřeny. Jsou otevřeny i pro nás.

Odvážíme se sáhnout po klice?