V březnu navštívil Berlín řecký premiér Papandreu a ujišťoval kancléřku Merkelovou, že Řecko prosí pouze o politickou podporu. Slovenská premiérka Radičová včera pohlížela do ustarané tváře Angely Merkelové, které se ona výlučně politická podpora den ode dne prodražuje. Iveta Radičová ztělesňuje špatné svědomí německé kancléřky, protože svým odmítáním příspěvku na Řecko znovu nastoluje otázku správnosti přijatých řešení.

Prý nebylo alternativy. Ano, jelikož diskusi o pravdivosti tohoto tvrzení vedli ti, kteří jako nezodpovědní hospodáři či z pohodlnosti mlčící komplicové nesou zodpovědnost za krizi společné měny, panovala mezi nimi pochybnostmi nezkalená shoda. Jejich odpověď na krizi eura nebyla věcně správná, ale zato politicky průchodná – a zatraceně drahá.

Vyloučit ty, kdo do eurozóny nepatřili

Samozřejmě, že existovala alternativní řešení a slovenská premiérka to svou kritikou nedodrženého Paktu stability znovu připomněla. Pořád ještě existuje možnost vytěsnit z eurozóny ty země, které do ní od samého začátku nepatřily. Ale v EU je zvykem řešit problémy spíše rétoricky než prakticky, spíše polovičatě než důkladně. A tak si evropské špičky nechaly namluvit globální katastrofy tam, kde ve skutečnosti hrozily lokální ztráty finančního průmyslu.

Do kamene vytesaná bezalternativní polovičatost však nepřinese spásu a pouze zvýší účet, který eurozóna musí tak jako tak zaplatit. Merkelová jistě tuší, že mlčení finančních trhů neznamená souhlas, nýbrž pouze zadržený dech šelmy před dalším skokem na vůčihledně slábnoucí oběť.

A teď jí někdo z Východu připomíná její selhání. Radičová kritizuje nedodržené smlouvy, a zpochybňuje tak oprávněnost obranné argumentace evropských politických špiček. Jejich tvrzení o neexistující alternativě není totiž nic jiného než přiznání vlastní zbytečnosti. Kde nejsou alternativy, není ani prostor pro politiku chápanou jako otevřený tvůrčí proces, zaměřený na pozitivní změnu.

Všechnu moc komisařům

Politika bezalternativnosti se redukuje na exekuci nezvratných rozsudků. Pak by bylo opravdu nejlepší předat veškerou moc komisařům; trefné označení s pochmurným kouzlem nechtěného. Prometheovský rozmach klotových rukávů pro budoucnost Evropy. Jak lákavá představa.

To, co Evropská komise a vůdčí mocnosti od Radičové požadují, odpovídá dosavadní unijní politické praxi. Evropská integrační politika již po léta funguje pouze do té míry, v jaké jsou z jejího utváření vyloučeni občané. Dost na tom, že se v Irsku o Lisabonské smlouvě muselo opakovaně hlasovat. Co na tom, že v okamžiku ratifikace této do osudovosti stylizované smlouvy zazněly první hlasy o nutnosti její revize? Hlavní je jednota. Hlavní je nedopustit sebemenší pochyby o správnosti cesty. Krize evropské integrace produkuje totalitární tendence.

A tak se od bratislavské vlády očekává, že Slovenská národní rada bude tak dlouho hlasovat, až se svobodně rozhodne pro to, co od ní Bruselští očekávají. Evropské špičce však uniklo, že neopotřebovaná slovenská vláda dosud nezapomněla, že její první povinností je sloužit občanům vlastní země.

A tak je Iveta Radičová nepohodlná, protože měla odvahu vybočit z poslušného stádečka a činí tak obratně a s dobrými argumenty. Také ze zvyku mlčící německá veřejnost vzala osvěžující otevřenost slovenské premiérky se zájmem na vědomí. A i do mnohé kritiky se mísí nechtěný obdiv vůči představitelce malé země, která si dovolí mít odlišný názor.

Zásluhou Radičové teď Slovensko vystupuje jako země, jejíž politika není jen mechanickou ozvěnou toho, co předříkají v Berlíně a v Paříži, nýbrž je nesená snahou zastávat vlastní zájmy. Právě proto, že v Evropě není takových zemí dost, vmanévrovala se Evropská unie jednotně a slepě do situace hrozící její fragmentací. A tak bruselské rozhořčení docela chápu. Evropská unie je v takovém stavu, že ji ohrožuje sebemenší zpochybnění. Co kdyby se najednou odvážili samostatně a kriticky vystupovat i další členové?

„Bratrská pomoc“ zatím Slovákům nehrozí

Když se v Evropské unii neví kudy kam, tak se opráší morálka. Požadovaná solidarita se však spíše rýmuje na stádnost. Solidarita, kterou si od Slovenska rabiátsky vydupává Evropská komise, má rysy slepé poslušnosti. Jednota může mít i totalitární ráz.

Slovensko odmítlo poslušnost. Slyší sice výčitky a výhrůžky, „bratrské pomoci“ se však bát nemusí. EU si jistě nechá zajít chuť na případné odvetné akce. Již tak má pošramocenou pověst jako spolek jednající se svými členy podle dvojí míry a zaměřený na maximalizaci a centralizaci moci.

(psáno pro MF Dnes, upravený text)