Dvou posledních událostí, které proběhly na půdě Evropského parlamentu, bychom si měli povšimnout podrobněji. Jednou je část obsahu Zprávy ke stavu unie předsedy Evropské komise Junckera, druhou je rozhodování evropských poslanců, zda bude spuštěno „kárné“ řízení s Maďarskem.

Začněme tím jednodušším: Maďarskem. Očekávaný ortel si přijel vyslechnout maďarský premiér osobně. Krátkost jeho vystoupení nasvědčovala, že si Orbán dobře uvědomoval, kde sedí, kdo jej (ne)poslouchá a že o výsledku je předem rozhodnuto. V odhadu, že s Maďarskem bude naloženo bezohledně, tedy „poevropsku“, se nemýlil. Evropští poslanci, kteří většinově pokládají „svůj“ parlament za příkladný „chrám demokracie“, nebrali v úvahu, že Orbán je mimořádně úspěšným, ve své zemi populárním a svobodně zvoleným politikem. Pokora většiny z nich k výsledkům svobodných voleb má své limity.

Orbána rychle podpořila polská vláda. To je důležité. Celý proces namířený proti Maďarsku může být spuštěn pouze tehdy, bude-li jednohlasně podpořen všemi zbývajícími členskými státy EU.

Druhá událost, Junckerova Zpráva o stavu Evropské unie, by byla vcelku nezajímavá, kdyby řečník na několika místech svého projevu (jako obvykle) nevolal po „rychlejším“ rozhodování v EU. Cestu k „pružnější“ EU vidí v rychlém prosazení takového systému hlasování, ve kterém bude jednomyslnost definitivně zrušena a nahrazena hlasováním kvalifikovanou většinou. Tato zásadní změna by podle Junckera měla být vnesena do hlasování o daních, sociální a zdravotní politice, zavedení jednotné evropské minimální mzdy, v rozhodování o zahraniční a bezpečnostní politice EU či o nových pravidlech azylové a migrační politiky. Junckera v tomto požadavku podpořily rozhodující politické frakce Evropského parlamentu (což není žádné překvapení).

Jak spolu tyto dvě události souvisí? Stále dnes v rozhodujících hlasováních platí právo veta. Většina zkušených diplomatů a politiků se proto shoduje, že sankční proces proti Maďarsku nebude spuštěn, protože minimálně Polsko takové hlasování v Radě zablokuje. Pokud by se ovšem rozhodovalo většinově (jak si přeje Juncker a dnešní většina Evropského parlamentu), proces ostrakizace Maďarska by byl otevřen.

Volání po „pružnější“ EU skrze většinové hlasování v klíčových situacích tak spíše připomíná hledání pověstného klacku, kterým je možné trestat „neposlušné“.

Opět se tak potvrzuje, že jednomyslné hlasování je jedním z posledních praktických politických nástrojů, kterými je na evropské úrovni možné zpomalovat nejhorší návrhy bruselských elit. Politické ceny jednomyslného hlasování by si česká politika měla být vědoma a vehementně právo veta – ve prospěch hájení našich zájmů - bránit.