Italská policie spustila pár týdnů před parlamentními volbami web, kde mohou občané nahlásit podezření na „fake news”, tedy záměrně šířené nepravdivé informace. Italská úřední místa vymyslela impozantní systém, který by si zasloužil celoevropského uplatnění.

Konečně víme, jak najít pravdu

Při vyšetřování podezřelé informace prý „identifikuje policie zdroje zprávy a pokusí se dohledat takové informace, které by ji vyvrátily“. Prokáže-li se, že zpráva je skutečně lživá, policie to zveřejní na svém webu a na sociálních sítích. Pokud falešná zpráva bude pomlouvačná anebo z jiného důvodu trestně postižitelná, policie bude moci přistoupit k trestnímu stíhání.

Moc se mi líbí, že rozpoznání prohřešku a jeho potrestání je v jedněch rukou. V tom se italská policie poučila od velkých vzorů hledačů pravdy, jako byla svatá inkvizice anebo KGB. Tento přístup významně urychlí prosazení úřední pravdy v mezích zákona.

Doslova unešen jsem byl, když jsem si uvědomil, jak omezeně mysleli nejenom David Hume, můj oblíbený Karl Popper a celé generace filozofů, kteří se mořili s prokazováním pravdy. Jak je možné, že nikoho z těchto domnělých duchovních velikánů nenapadlo, že stačí pověřit policejní úředníky.

Jedna pravda pro celý kontinent

Ano, v historii existovaly některé úspěšné pokusy, jak určovat pravdu; právě v době inkvizice nebo za francouzské a hlavně po ruské revoluci. Ale tyto slibné počiny bohužel nedosáhly žádoucího globálního rozšíření. Museli jsme čekat až do dneška, kdy v EU máme ideální nástroj k zajištění plošného zmoudření společnosti. A tak teprve teď chápu hluboký význam hesla „více Evropy“.

Evropská komisařka pro digitální ekonomiku a společnost Mariya Gabrieliová totiž nelenila a vyzvala k jednotnému „celoevropskému přístupu k fake news“ a přičinlivě ustavila skupinu odborníků, která se bude tímto problémem zabývat.

Zlepšovák od Realistů

Ale přesto bych měl pár zlepšovacích návrhů. Jako zakladatele politické strany Realistů mě samozřejmě zajímá otázka pravdivosti volebních programů. Není většina z nich typickým příkladem “záměrného šíření nepravdivé informace”? Mnozí čtenáři by se mnou asi souhlasili, že si o drtivé většině volebních slibů můžeme být předem jisti, že splněny nebudou. A když na to půjdeme po italsku, tak by se tudíž měly okamžitě smazat. Mělo by to jenom výhody. Občané by si ušetřili čas na čtení a zklamání z volebních programů a strany peníze na jejich tisk a propagaci.

Radikální zastánci italské metody by mohli dokonce říci, že lživé volební programy jsou trestným činem. Mnohdy by mohly být celé kandidátky politických stran obžalovány, že svými programi šíří falešné zprávy. A v důsledku toho by se ani nemohly ujmout vlády. Nic tak hrozného by se nestalo. Jak právě můžeme sledovat v Německu, tak země může klidně fungovat jen s provizorními a k nečinnosti odsouzenými ministry.

Strach před jiným názorem

No a teď vážně. Tažení proti „fake news“ není nic jiného než strach před jiným názorem. Jak intelektuálně slabí se musí cítit ti, kteří nedokáží vyvrátit to, s čím nesouhlasí, a potřebují k tomu policii a soudy.

A jak omezení jsou ti, kteří si myslí, že názor, který je policejně zakázán, zmizí. Mám zkušenosti se životem v totalitě a mohu tvrdit toto: Zakázaná myšlenka se odebere do podzemí a vzkvétá tam více než předtím.

Proti nepřijatelnému názoru nebo prostě hlouposti musíme postavit svůj vlastní výklad skutečnosti a nechat na občanech, aby posoudili, co je z jejich hlediska pravdivější. Ale právě toho, jak dopadne soud poddaných o jejich schopnostech, se špatní vládci vždycky báli. A proto jim zakazovali a zakazují mluvit.