Podle mne bude z několika důvodů nejzajímavější sledovat dění kolem centristického ALDE a tří frakcí, které zahrnují nacionalisty s euroskeptiky.
Předseda Evropské komise je navržený Evropskou radou a schválen poslanci Evropského parlamentu, bývá zvykem, že se jedná o kandidáta nejsilnější politické frakce Evropského parlamentu, tedy politického uskupení, jež vyhrálo volby. Počet spitzenkandidátů, šéfů jednotlivých politických frakcí v Evropském parlamentu aspirujících na tuto funkci, se po konečném výsledku voleb snížil na tři hlavní favority.
Němec Manfred Weber je kandidátem vítězné pravicové EPP (Evropská lidová strana), jenž má podporu dosluhující německé kancléřky Angely Merkel. Podle Emmanuela Macrona mu však chybí jak politické zkušenosti, tak autorita nutná pro tuto funkci. Osobně si myslím, že nikdo nemůže být horším předsedou, než byl Jean-Claude Juncker a řekl bych, že Macronovi jde o něco jiného.
Holanďan Frans Timmermans, kandidát levicové frakce S&D (Pokrokové spojenectví socialistů a demokratů), která skončila druhá, má vzhledem k relativnímu volebnímu neúspěchu sociální demokracie oslabenou pozici, navíc stál jako místopředseda Evropské komise u zrodu procedury vedoucí k sankcím za porušování právního státu v Polsku a Maďarsku, což ho ještě více oslabuje, neboť pochybuji o tom, že ho představitelé V4 v Evropské radě podpoří.
Margrethe Vestager z Dánska, označována americkým prezidentem Trumpem za „tax lady“ a zahraničním tiskem za železnou dámu, se proslavila nesmiřitelným postojem a tvrdými finančními sankcemi vůči americkým multinacionálním korporacím (Google, Apple...) za vyhýbání se placení daní a zneužívání dominantní ekonomické pozice, je hlavní představitelkou centristické ALDE (Aliance liberálů a demokratů pro Evropu). Členem ALDE je i hnutí ANO premiéra Andreje Babiše, jehož vyjednávací pozice je momentálně oslabena kvůli střetu zájmů, neboť podle auditu Evropské komise by jeho nadnárodní korporace Agrofert měla vrátit všechny prověřované evropské dotace. Není vyloučené, že do ALDE vstoupí i poslanci hnutí LREM Emmanuela Macrona, pokud se nepokusí založit nějakou jinou parlamentní skupinu.
Mezi spitzenkandidáty patří i Jan Zahradil z ODS, šéf euroskeptické frakce konzervativců ECR (Evropští konzervativci a reformisté), stejně jako Ska Keller, německá kandidátka frakce zelených EGP (Evropská strana zelených) a bývalý odborový předák Nico Cue, kandidát za ultralevici GUE/NGL (Evropská sjednocená levice a Severská zelená levice), ale Zahradilova skupina oslabila kvůli neúspěchu britských konzervativců, přičemž zelení s ultralevicí a ani nacionalisté se zatím naštěstí nestali dominantním hnutím v Evropském parlamentu.
Myslím si, že nejzajímavější bude z několika důvodů sledovat dění kolem centristického ALDE a tří frakcí, které zahrnují nacionalisty s euroskeptiky. Francouzský prezident se, jak je u něj zvykem, zcela jistě razantním způsobem zúčastní šachové partie o moc v Evropském parlamentu a již se do toho vlastně pustil, neboť před pár dny na jednání Evropské rady po diskuzi o kandidátech na předsedu Komise prohlásil: „Je veux rassembler. Si les uns et les autres restent sur les noms actuels, nous aurons un blocage. (Chci spojovat /dávat dohromady/, jestli jedni, či druzí budou lpět na současných jménech, zablokuje se to.)“ Zároveň vyjádřil uspokojení nad tím, že i ostatní šéfové států stejně jako on zpochybňují automatické přijetí principu spitzenkandidat, tedy skutečnost, že kandidáta na předsedu Evropské komise automaticky navrhne frakce, která vyhrála volby. Podle tohoto zvyku by se měl předsedou Komise stát Manfred Weber, jehož předsednictví podporuje Angela Merkel, nicméně Emmanuel Macron je z výše popsaných důvodů proti. Podobné informace jsem se dočetl i v článku na portálu euroskop.cz, podle něhož je slovenský ministr zahraničí stejného názoru, zatímco: „Jeho český protějšek Tomáš Petříček (ČSSD) uvedl, že je třeba výsledek voleb při obsazování postů v EU respektovat, rozhodující slovo ale musí mít Evropská rada, v níž zasedají šéfové států a vlád.“
Francouzské straně by asi byl bližší poslanec za EPP Michel Barnier, jenž v současnosti zastřešuje vyjednávání s velkou Británií o brexitu a který má zkušenosti jak v evropské politice (byl dvakrát komisařem Evropské komise), tak v politice zahraniční, neboť byl ministrem zahraničí v Raffarinově vládě za prezidenta Chiraca, je však nepřijatelný pro Evropský parlament, neboť na místo předsedy nekandidoval před volbami, jak prohlásil spitzenkandidát za EPP Manfred Weber. Evropská rada je de facto sídlem té nejvyšší moci v EU a uvidíme, jakým způsobem tato napínavá přetahovaná dopadne.
Jsem také docela zvědavý na to, jestli Macronovo hnutí LREM skutečně vstoupí do centristické frakce ALDE, jak bylo avizováno již někdy na podzim loňského roku a jak je to momentálně prezentováno, nebo jestli se pokusí vytvořit nějakou novou politickou skupinu, k čemuž mu ale, řekl bych, scházejí poslanci, neboť jich získali pouze dvacet jedna a dva přibudou po odchodu Británie z EU. Velmi pozorně budu sledovat také napínavé dění na národovecké a euroskeptické scéně, protože doposud není jisté, zdali se tři rozdílné frakce nějakým způsobem sloučí, nebo zůstanou nadále oddělené a budou spolupracovat jen sporadicky. No a bez zajímavosti rozhodně nebude příští osud konzervativní Kaczynského katolické pravice PiS z Polska a Orbánovy křesťansko konzervativní strany Fidesz z Maďarska, které jsou zcela jistě obletovány jak „agenty“ Evropské lidové strany, tak zástupci nacionálních a euroskeptických politických proudů.
V příštích měsících nás v evropské politice naprosto bez debat čekají napínavé rošády a to jsem se ještě ani nezmínil o prozatím prázdných místech ve vedení Evropského parlamentu, Rady Evropy a o jmenování a schválení vrcholného představitele EU v oblastech zahraniční politiky a bezpečnosti.
Převzato z blogu autora s jeho souhlasem