Tendence redukovat politický zápas na boj občanských a sociálních demokratů poněkud zastínila hlavní sympatický výsledek Evropských voleb v České republice: drtivou porážku extremistických formací. Dělnická strana dosáhla pouze na státní třicetikorunový příspěvek za hlas, když těsně překročila jednoprocentní hranici, Národní strana nedokázala ani to. Každé koruny krajní pravici by nám mělo být líto. Přesto drží-li se tato uskupení pod třemi procenty, a to i přes masivní pouliční kampaň ochotně reprodukovanou sdělovacími prostředky, můžeme být spokojeni. V jiných evropských zemích podobné štěstí nemají. U nás ale zůstal hospodský xenofobní volič doma.

K urnám nepřišli ani euroskeptici. Což je dvojnásob zajímavé na pozadí debat o Lisabonské smlouvě a prohlubování evropské integrace. Strana svobodných občanů Petra Macha a Železného Libertas.cz si ani neškrtly. Mandát jen těsně unikl Janě Bobošíkové kandidující za Suverenitu, přičemž takto slušný výsledek byl postaven takřka jen na výřečnosti a obratnosti této mazané dámy. S Bruselem se po pěti letech loučí, o to více o ní nejspíš budeme teď slýchat v domovině.

Euroskeptické subjekty doplatily na roztříštěnost. Samí generálové, žádní vojáci. Nikde však není psáno, že se z čerstvého debaklu nepoučí.

Těžkou hlavu by měli mít i středoví liberálové. Absence Lukáše Macka, kandidujícího za SNK – Evropské demokraty, či Jany Hybáškové z Evropské demokratické strany bude v Evropském parlamentu škoda. Pod hladinu zahučela Strana zelených, která s Martinem Bursíkem a lídrem kandidátní listiny Janem Dusíkem udělala ještě slabší výsledek než Jan Beránek s lídrem Jakubem Patočkou před pěti lety. Následná rezignace Martina Bursíka na předsednický post pouze stvrzuje zelenou mizérii a otevírá prostor novým dobyvatelům politického středu. Museli by však být jednotní, sehraní, s upozaděnými ambicemi. Byl by proto malý zázrak, kdyby se někdo nadějný objevil už v podzimních volbách do Poslanecké sněmovny. Jistý úspěch nemá ani Miroslav Kalousek s plejádou známých jmen trousících se z řad lidovců. Voličské jádro KDU-ČSL je evidentně pevné a Cyrila Svobodu padnout nenechá.

Bylo by však nekorektní nepřiznat plytkost všech těchto povolebních vývodů, když účast voličů dosáhla pouhých dvaceti osmi procent. To pak jsou důležitější nevoliči, kteří se třeba dostaví až v říjnu a karty rozdají úplně jinak.

Dnes to vypadá na návrat zlatých časů Občanské demokratické strany. Otřepala se z porážky v krajských volbách a vytěžila maximum jak z českého předsednictví v Evropské unii, tak ze soucitu občanů se svrženou vládou. Zabralo sestavení Modrého týmu i kandidování politických celebrit typu Evžena Tošenovského. Voliči ODS přišli v hojném počtu a postarali se o to, že mapa České republiky po loňském podzimu oranžová opět zmodrala, s výjimkou Olomouckého kraje.

Česká strana sociálně demokratická se svojí kampaní pohořela a nedokázala své sympatizanty k volbám nalákat. Na druhou stranu – ti, co přišli, výrazně zpevnili voličské jádro Lidového domu. Otázkou je, jak demokratická levice zatlačí na své podporovatele z krajských voleb a vysvětlí jim, že sněmovní volby vynechat nemohou. Situaci jí ztíží i fakt, že nebude moci ukazovat na necitelnou a asociální vládu, protože Topolánkův kabinet skončil v propadlišti dějin a ten Fischerův bude velmi opatrný a úřednicky neslaný-nemastný.

Dvojnásob varovný pro ČSSD je šestadvacetiprocentní rozdíl mezi největšími partajemi v Praze. Zvlášť když opět loni na podzim průzkumy z hlavního města poprvé v historii hovořily o převaze sociálních demokratů nad ODS. Je jedno, zda zapracovala vajíčka nebo styl Jiřího Paroubka, nyní ČSSD musí vymyslet, co nabídnout nedostatkovým voličským skupinám z řad středních vrstev, lidí mladých, vzdělaných, obývajících velká města. Takové by vedle programových taháků mohla oslovit kampaň vlídnější, vtipnější, důsledně srovnávající vize a zásluhy ČSSD a ODS. Kontraproduktivní by byla arogance a nasupenost, nebo naopak paranoia a „ukňučenost“.

Zatímco porážka ČSSD u nás doma souvisí zejména s vnitřní politikou a přílišným marketingovým zjednodušením politického procesu, tak ústup evropské levice jako celku má kořeny mnohem hlubší. Někteří politologové tvrdí, že s levicí je spojeno přerozdělování, leč v době krize voliči usoudili, že není co přerozdělovat. Další zas poukazují na to, že v časech krize vynikají do popředí pravicové konzervativní recepty uzavřené do národního, nikoli sociálními demokraty preferovaného evropského rámce.

Z hlediska Evropské unie jako takové je ale stěžejní srovnání výsledků proudů pro a protiintegračních. Z něj první skupina nevychází, především zásluhou stran sdružených do Evropské lidové strany, kterou se naše ODS přitom chystá opustit, ale také zásluhou liberálů a zelených, vůbec špatně. Stále je tedy ještě čas prohlubování pověstného demokratického deficitu unie a s ním související bobtnání extrémistických tendencí zastavit.

Vysíláno 9.6.2009 na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6