Zuřivě rozhádaná veřejnost, politici i parlament. Za „Dejte hlas lidu” (druhé referendum) pochodoval koncem října Londýnem nevídaný had půl milionů účastníků a snad poprvé za posledních 25 kritických let od Maastrichtské smlouvy se mezi demonstranty objevila srdíčka na špejli a nápisy „I love EU”. Ani příznivci setrvání Británie v Unii si nikdy nic dobrého o vládě bruselské nomenklatury a o utopickém projektu „Evropy” nemysleli a doufali, že ji jednou zredukují na volný trh a volné společenství nezávislých států. Za suverenitu platit nehodlají. O lásce jistě nelze mluvit, ale protest potřebuje vášeň.

Dnes to vypadá, že se mnozí „trestní výpravy Bruselu” obávají. Nedohoda by mohla spustit hospodářskou recesi na obou stranách Lamanšského průlivu. Jak dalece platí železné pravidlo nepsané ústavy, když se parlament jednou konečnému lidovému rozhodnutí podvolil, to nevíme, ale i kvazikomunistický vůdce strany práce Jeremy Corbyn se otázce ponižujícího reparátu vyhýbá (kdo ví, jak by dopadl) a žádá (neprosaditelné) vypsání nových voleb v případě, že by parlament dohodu s EU neschválil, čímž by nastal tzv. tvrdý brexit a údajně kolaps obchodu na celní hranici. Tento scénář by možná i EU v hodině dvanácté odvrátila.

Jednání s EU o brexitu se totiž chýlí ke konci a mělo by skončit v listopadu, aby bylo možné smlouvu v členských státech do konce března, kdy vyprší termín, ratifikovat. Premiérka Theresa Mayová nekompromisním vyjednávačům v Bruselu zřejmě podlehla a dohodla kapitulaci. Už její návrh z července obsahoval přijetí nejen povinného standardu exportovaného zboží, ale i všechny regulační podmínky trhu, jež zahrnují fiskální i daňovou politiku, a to nejen nyní, ale i v budoucnosti. Ten sice vyjednávači EU odmítli, ale stal se základem tajného vyjednávání. Chystá se tudíž jakýsi brexit neexit, čili ryze formální odchod z jednotného trhu a celní unie, ve skutečnosti ale nečlenství se všemi pravidly a závazky regulovaného trhu, které by znemožnily Británii svobodnější obchod se světem, v nějž zastánci brexitu tolik doufali. Těžko vyjednávat o dovozu, třeba potravin GMO, když něco takového pravidla trhu EU neumožňují.

Premiérka už prozradila, že má dohodu hotovou na 95 procent, což vyvolalo škodolibou poznámku jednoho poslance, že je to jako téměř hotové letadlo. Chybí už jen jedno křídlo. Všichni vědí, že Brusel v součinnosti s Dublinem nastražily na Mayovou past v podobě podmínky „neviditelné” hranice v Irsku, což znamená režim EU v šesti hrabstvích Severního Irska, a tak nutí Británii k členství v celní unii. Nová hranice by roztrhla Spojené království a to samozřejmě nepřipadá v úvahu. Proto navrhla Mayová regulační režim, jako náhražku celní unie. Pravicoví poslanci (zhruba 60) pod vedením charismatického katolíka Jacoba Rees-Mogga zuří, už od července vedou ostrou kampaň proti předpokládané smlouvě a vyhrožují, že ji shodí. To se ale neodváží a Corbynova opozice je také v pasti, trvá na celní unii a dohodu také nenechá padnout, národ by jim „tvrdý” brexit neodpustil. Zůstává jen otázka, proč premiérka od začátku nevyjednávala o dohodě volného obchodu, jakou si vyjednala s Unií Kanada (CETA). Ta zrušila 98 procent různých cel a Kanada nemusí být pod kuratelou Bruselu a Soudního dvora, ani nemusí platit příspěvky za vstup na trh. Ovšem objem obchodu s Kanadou export/import (65 miliard dolarů) je pouhá desetina výměny zboží a služeb s Británií. Mayová žádala víc, novináři to nazvali Kanada plus, nadstandardní oboustranně výhodné obchodní partnerství, a tak jako její předchůdce premiér David Cameron, jenž také marně vyjednával o ústupky před referendem o brexitu, Unii nerozuměla. Stačilo, kdyby si vzala k srdci tehdejší varování německé kancléřky Merkelové, která se vlastně o brexit zasloužila. „Nebudeme-li trvat na tom, že je plný přístup na jednotný trh podmíněn svobodným pohybem (migrací), bude si brzy každý člen Unie dělat, co chce.“ Podmínka kontroly hranic a omezeného přístupu Evropanů na britský trh měla být podle Mayové absolutně nepřekročitelná. Bude zajímavé, jaký kompromis v této záležitosti bude smlouva obsahovat. Roční kvóty?

Nomenklaturní vyjednávači se sice ohánějí zájmem a zásadami Unie, ale obavy z komerční, fiskální a daňové svobody bývalého člena (druhé největší ekonomiky v Evropě), která by ukázala, že lze mnohem lépe prosperovat bez Unie, mají značné, a proto musí být Británie spoutána i v budoucnosti, má-li mít přístup na evropský trh. Je evidentní, že si nadšení zastánci brexitu a znovuzískání suverenity neuvědomili, s kým mají tu čest, a nepochopili, že je evropské „imperium” ochotno kvůli své legitimitě poškodit i samo sebe. Eurobudovatelé, tak jako kdysi marxleninisté, považují svou dějinnou vizi evropského národa za nevyhnutelný pochod dějin. Členství v EU bylo koncipováno jako jednosměrné, nikdy nemělo význam čistě hospodářský, bylo konstruováno na věčné časy tisíci provázanými pravidly, nemluvě o euroměně, jak dnes zjišťuje rebelantská italská vláda, a ty měly vystoupení navždy zamezit. Unie není anglický klub džentlmenů, je to ideologická integrační konstrukce tábora míru a politických ctností, zárodek federace, kterou dokládá právě ono vnitřní právo na práci v celé Evropě. A protože Británie zasadila prestiži Unie strašlivou ránu, a to v době odstředivých nebo antiintegračních radikálně reformních národoveckých hnutí, jež z hlediska „dějinné logiky” vůbec neměly vzniknout, musí být ostrovní říše potrestána.

MfD, 2.11.2018