Třicet evropských kulturních osobností, mezi nimi i Milan Kundera, podepsalo dramatické provolání proti populismu. Je zajímavé tím, kdo je autor a signatáři.

Mužská Marianne

Bernard-Henri Lévy

Manifest „Evropský dům v plamenech“ napsal vlivný francouzský publicista Bernard-Henri Lévy. Najdeme v něm pasáže hodné shakespearovské tragédie: „… musíme se pokusit znovu objevit politický voluntarismus, anebo přijmout, že nás obklopí a zaplaví vztek a zášť kráčející v pohřebním průvodu svých temných vášní.“ Anebo: „Dnes musíme naléhavě bít na poplach proti žhářům duše a ducha, kteří si od Paříže po Řím, se zastávkami v Barceloně, Budapešti, Drážďanech, Vídni a Varšavě chtějí zahrávat s ohněm našich svobod.“

Bernard-Henri Lévy (jeho fanoušci mu říkají BHL) nejraději ze všeho bojuje; slovy a v televizním studiu. Pečlivě neupravený účes, uhrančivé oči a bílá košile s minimálně třemi rozepnutými knoflíčky. Prostě mužská verze Delacroixovy Marianne, která stojí s obnaženou hrudí na barikádě. Jenomže na rozdíl od něj šla Marianne za své ideály na smrt.

Květnatý slovník a herecké nadání vynesly Lévymu obdiv těch, kteří jsou příliš pohodlní, zbabělí anebo hloupí na to, aby si udělali vlastní názor. Tihle lidé patří k 2. lize vzdělanců, což dokazuje jejich víra, že to, co hezky zní, je i správné a že slova o dobru uškodit nemohou. Tihle lidé nastavují Lévymu záda k tomu, aby se po nich vyšplhal k moci.

Spravedlivá válka a …

BHL má ve Francii neobyčejný mediální vliv, a proto v roce 2011 dokázal přesvědčit Nicolase Sarkozyho a Hillary Clintonovou o nutnosti zabombardovat lybijského vládce Kaddáfího do země. Dodnes si živě pamatuji, jak masivní válečnou kampaň tehdy rozjel. Měla ale jednu vadu. V jeho plamenných vystoupeních nebyla řeč o tom, co se stane po svržení tyrana.

Politici chtiví palcových titulků se tehdy nechali přemluvit k válce za „dobrou věc“. A proto Lévy nese velkou část viny na tom, že v Evropě přibyli nepřizpůsobiví cizinci, kteří chtějí žít za peníze domácích obyvatel, odmítají se podřídit jejich zvykům a budí v nich strach. Právě tenhle strach statisíců Evropanů vytvořil poptávku po protestních stranách; po oněch populistech, před kterými Lévy a 29 moudrých s takovým zápalem varují.

Samozřejmě, že je vyloučeno, aby intelektuální titán Lévyho kalibru uznal svou odpovědnost. Na kritiku, že po smrti Kaddáfího zanikl lybijský stát a vzniklo mocenské vakuum, kterým do Evropy začali proudit migranti, Lévy jen odsekne: „V Lybii jsme nemohli zničit žádný stát, protože žádný neexistoval.“ A svou argumentaci korunuje šalomounskou větou: „Ale utečenci přece vůbec nepřicházejí z Lýbie, ale ze Sýrie.“

…oprávněný nacionalismus

Lévymu vůbec nepřijde na mysl, že by to „populistické“ strany měly bez jeho válečné kampaně proti Kaddáfímu mnohem těžší a někde by možná ani nevznikly. Prostě místo sebekritiky brojí proti těm, kterým sám pomohl na svět.

Zatímco rétoricky méně nadaný zbytek národa platí účet za jeho myšlenkové úlety, našel si Bernard Lévy další objekty pro své samolibé hřímání. Před týdnem zveřejnil manifest proti nacionalismu v Evropě, ale zároveň bojuje za vznik samostatného kurdského státu. BHL je názorový chameleon. Dokáže jedním dechem kritizovat rozhodnutí pro brexit jako „vítězství smradlavého suverenismu a nejhloupějšího nacionalismu“ a zároveň stejně vášnivě podporovat boj Kurdů za vlastní národní stát. Vůbec mu nevadí, že požadavek vzniku kurdského státu je v protikladu k jeho kritice „suverenismu a nacionalismu“.

Třicet moudrých

Na konci manifestu „Evropský dům v plamenech“ Lévy píše, že na Evropu útočí „falešní proroci“. Ano, v tom má pravdu. Pojem falešní proroci dokonale sedí na něho samotného a mnohé jemu podobné. Jak to? No, proč by měli být spisovatelé v politických otázkách zvláště kompetentní a objektivní?

Když otázka zní, jak politicky reagovat na důsledky tzv. „arabského jara“, tak je názor třiceti lidí, kteří píší lepší nebo horší romány, srovnatelně cenný jako mínění třiceti známých tenistů anebo třiceti neznámých řidičů tramvají.

Všechny tři profesní skupiny mají vědomosti a neznalosti a také vlastní předsudky a zájmy. To vše ovlivňuje i jejich celkový úsudek. No tak pozor, řeknete: Spisovatelé mají přece podstatně ušlechtilejší myšlenky než ostatní. To je věc názoru. Ale nepochybné je to, že ušlechtilost myšlenek nemá nic společného s jejich pravdivostí.

Tak kupříkladu právě, Bernard Lévy je dlouhodobě přesvědčen o tom, že západní hodnoty je třeba (i násilím) exportovat do celého světa. To zní sice docela sympaticky, ale je to extrémně nebezpečný nesmysl.

Takže se ptám: Proč Lévy a jemu podobní mohou svou pravdu o věcech, kterým nerozumí, nasprejovat na každou zeď a mnohdy i za honorář, ale řidič tramvaje ji může sdělit nejvýše kamarádům na fotbale? A jak to, že je řidič tramvaje menší odborník třeba na arabský svět než ten, kdo se živí psaním smyšlených příběhů? Jenom proto, že ten druhý má větší slovní zásobu a jeho text se hezky poslouchá?

Statisíce těch lidí, kteří žijí své životy na opačné straně televizní obrazovky než Bernard Lévy, doplácí na názorové eskápady a sebestřednost těch, kteří jim vládnou mocí a slovem; tedy politiků a inteligence. Ti neznámí v ošuntělých obývácích se mohou ozvat jen jednou za čtyři roky. A mezitím musí poslouchat a nést důsledky fantazírování takových, jako je Lévy a 29 moudrých; takže vlastně trpí dvojnásob.

Jak se někdo může divit, že volí takové politické strany, které dají najevo, že jim rozumí, a které slíbí, že budou respektovat jejich vůli? A dokonce tenhle slib často i splní.