Jednání o odchodu Británie z EU jsou zablokovaná. Nejnovější vystoupení britské ministerské předsedkyně Theresy Mayové v italské Florencii proto bylo očekáváno s jistým napětím, ačkoliv hlavní vyjednavač brexitu za EU Michel Barnier se akce demonstrativně nezúčastnil. Obratně tak předvedl, kdo tahá za delší konec vyjednávacího provazu. A protože florentský projev Mayové byl beznadějný, mohl jej Barnier na dálku označit za „konstruktivní projev vyjadřující ochotu ministerské předsedkyně posunout rozhovory kupředu“.

Kdybychom rychlost a způsob provedení brexitu chápali pouze jako izolovanou otázku řešení vztahu Londýn – Brusel, na britském vyjednávacím váháním by nám příliš nezáleželo. Ale není tomu tak. Na rozhodnosti Britů, jak budou v odchodu z EU postupovat a kam směřovat, na jejich přesvědčivosti a jasnosti, jak budou formulovat své cíle, závisí do jisté míry i úspěšnost souboje ostatních eurorealistických politických formací s centralizační osou Berlín – Paříž – Brusel.

V tomto ohledu je situace tristní. Evropským vyjednavačům se podařilo zavléci britskou stranu do časové pasti. To si Britové způsobili sami– jsou váhaví, nepřipravení, nerozhodní a postrádají přesvědčivého politického vůdce.

Mayová ve Florencii tyto charakteristiky britské vyjednávací pozice nejen potvrdila, šla ve své politice euroappeasementu ještě dál.Vyhlásila, že Británie navrhuje po březnu 2019 (oficiálním datu ukončení období brexitu) další „dvouleté přechodné období“, a naznačila, že splní Bruselu vše, co doposud tvořilo vyjednávací třecí plochy: přihlásila se k plnění sporných finančních nároků EU i po roce 2019; slíbila, že práva občanů EU v Británii budou plně zachována „na úrovni dnešního stavu“; a připustila, že jurisdikce Evropského soudního dvora nad britským právem nekončí březnem 2019.

Premiérka potvrdila, že dnešní britská politika z EU sice verbálně „odchází“, moc vážně to asi nemyslí.

Evropská unie a její elity mají za sebou obávaný politický rok významných voleb: v Nizozemí, ve Francii a v Německu. Zvládly jej v pohodě. Vcelku snadno překonaly šok z výsledků britského referenda, k čemuž jim pomohli Britové sami. Následná beznadějnost britských vyjednavačů pomohla oslabila protibruselské politické síly, které do voleb ve svých zemích vstupovaly. A tvrdost, s jakou se Barnierově týmu podařilo zatlačit nepřipravené Brity, je třeba chápat jako vzkaz Bruselu dovnitř EU: na odchod si dejte zajít chuť!

V celém tomto kontextu je třeba říci, že afektované, ale obsahově zoufalé vystoupení britské premiérky Mayové ve Florencii bylo dalším rozčarováním a zklamáním. Potvrdilo, že ze současné politické Británie lze jen s obtížemi čekat spojeneckou podporu v boji s euroelitami.

Bude to na několika odvážných, jasných, srozumitelných „kontinentálních“ lídrech. Na jejich schopnostech formulovat vizi a vysvětlit občanům, proč, jak a kam má Evropa jít. Na jejich ochotě povznést se nad nepodstatné rozdíly (viděno optikou úkolu doby – „řešení“ Evropy), které je navzájem prozatím rozdělují, ale spojit své síly a spolupracovat. Británie se pak připojí.

Institut VK