Na úvod dalšího článku, věnovaného Evropské unii, se musím čtenářům omluvit. Před měsícem jsem v článku Zákaz žárovek a zákaz kouření napsal, že nařízení o zákazu prodeje klasických žárovek nebylo přijato demokraticky, protože se o něm nehlasovalo ani v našem, ani v evropském parlamentu. Jeden z pozorných čtenářů, nadto znalý věci, mě upozornil na směrnici Evropského parlamentu, schválenou již před šesti lety, která de facto obsahuje implicitně zákaz prodeje klasických žárovek. Problém vidím mimo jiné v tom, že v celé směrnici se jedinkrát nevyskytuje slovo žárovka; žárovky jsou "postaveny mimo zákon" implicitně, jakožto spotřebiče s malou výkonností. O tom, co se děje teď, bylo tedy rozhodnuto již před lety. Řeč oné směrnice je velmi právnická; nejsem si jist, zda všichni poslanci, kteří ji před lety schvalovali, skutečně věděli, co činí. Podobně jsem byl upozorněn na to, že nyní i naším parlamentem schválená směrnice, nařizující vybavení domů "energetickými štítky", byla na evropské úrovni schválena již dávno a našim zákonodárcům nezbylo než ji i za cenu přehlasování prezidentova veta schválit, protože jinak by náš stát platil vysoké pokuty.

Vzpomínáte si na hlášku ze starého krásného klasického filmu "Knoflíková válka"? "Kdybysem to věděl, tak bysem sem nechodil." Nu, já jsem hlasoval proti vstupu do EU, ale vstup jsem nepovažoval za takovou tragédii. Přiznám se, že ty energetické štítky byly pro mě poslední kapkou, něco se ve mně zlomilo.

Ale teď k Barrosově projevu, jenž byl zveřejněn mimo jiné v Lidových novinách v pátek 14. září. José Manuel Barroso v něm nešetří slovem "musíme" a jeho synonymy. "Musíme se posunout směrem k federaci národních států." "Hlubší integrace je nezbytná." "Musíme dokončit hospodářskou a měnovou unii." "Potřebujeme i fiskální unii." A do toho i "Evropa musí být ještě více demokratická".

Je nám zde předestírán určitý vývoj, který "musí" nastat. Je tady vůbec nějaká demokratická volba? Evropa skutečně trpí demokratickým deficitem. Ten deficit ale nevidím primárně v absenci demokratických institucí. Vidím ho v odcizení unijních institucí (ať už demokratických nebo nedemokratických) od běžného života občanů.

Zopakujme si, v čem je smysl zastupitelské demokracie: Nemám čas studovat veškerou problematiku, kterou je potřeba ve státě řešit, a proto deleguji své právo vládnout si na volené zástupce, kteří složité problematice věnují dostatek času a budou přijímat řešení, jež považují za správná, spravedlivá a funkční.

Domnívám se ale, že úkolem politiků je také to, aby své kroky – a zejména jejich důsledky – občanům vysvětlovali. Nedostatek demokracie vzniká, protože lidé, dokud se jim nevede vyloženě zle, se takového vysvětlování nedožadují. Raději si koupí Blesk nebo Aha, které se složitým otázkám vládnutí nezabývají, a přečtou si drb o nějaké celebritě. Jenže pak jdou k volbám a zřejmě bezmyšlenkovitě dají hlas někomu, kdo jim slibuje odpuštění třicetikorunového poplatku nebo něco podobného. Pak jsou zde lidé, kteří se o politiku zajímají. Počítám se k nim a cítím se podveden. Jak to, že mě nikdo v roce 2006 neupozornil, že se právě rozhodlo o konci klasických žárovek? Ale nemohu zcela vyloučit, že o tom média něco napsala. Jenže mně to uniklo, přestože jsem se snažil v novinách přeskakovat všechny zbytečné drby a hledat věci podstatné.

Z Barrosova projevu se zdá, že je před námi jediná možná cesta, cesta federace. Kdo s tím nesouhlasí, je patřičně ocejchován: "Nesmíme připustit, aby populisté a nacionalisté nastolili negativistický program." Nu, nepovažuji se ani za populistu, ani za nacionalistu a nechci nastolit program negativistický. K mému programu patří tlak na politiky, aby mluvili srozumitelně a aby považovali za svou povinnost polopaticky vysvětlovat, co jejich rozhodnutí ve skutečnosti znamenají. Zde vidím velký deficit jak pravice, tak levice. A jakkoli to dělám svým způsobem nerad, musím z této kritiky vyjmout Miroslava Kalouska. Štve mě, jak zaprodal tuto zemi hazardu, nicméně musím připustit, že o záležitostech svého rezortu mluví srozumitelně a polopaticky a vysvětluje lidem, co znamená to a co zase ono. Jinak se naše poslední dvě vlády s vysvětlováním reforem moc neobtěžovaly. Zatímco vládnoucí pravice nevysvětluje téměř nic, levice vysvětluje, ale velmi selektivně. Mluví srozumitelně a vzletně o tom, co dobrého její opatření přinesou, ale zamlčí dlouhodobé negativní efekty.

Ale zpět k Barrosovi. Zdá se mi, že v celém projevu uvádí jediný relevantní důvod pro federaci: "V krizi vyšlo najevo, že ač se banky staly nadnárodními institucemi, pravidla a dohled jsou nadále vnitrostátní. Jakmile se věci pokazily, účet dostali k zaplacení daňoví poplatníci. Tento týden jsme udělali zásadní krok a navrhli jednotný evropský mechanismus dohledu…"

Barroso vytváří dojem, že mu jde o ty daňové poplatníky. Jsem rád, že žiji v zemi, kde daňoví poplatníci banky během této krize sanovat nemuseli. (Užili si takového sanování do sytosti za našeho bankovního socialismu v devadesátých letech.) A obávám se, ba jsem si téměř jist, že kdybychom vstoupili do bankovní a fiskální unie, český daňový poplatník by platit musel. A přitom by měl jen zcela zanedbatelnou možnost věci ovlivnit. V této situaci bych navrhoval jiné řešení, jakkoli je velmi nepopulární: Nechat špatné banky padnout. Jsem ekonomický laik, ale řešení bych viděl spíše v rozdělení velkých bank na několik malých tak, aby pád nějaké banky neměl katastrofální důsledky, než ve vytváření společného bankovního dohledu. Docela bych si přál, kdyby vzniklo celoevropské hnutí "malé je krásné". Malou banku by bylo možno kontrolovat. Nemohla by způsobit malér vlastnímu státu (jak ho způsobily španělské banky Španělsku, irské Irsku a islandské Islandu). Ne, nechci žít v evropském velestátě, jehož fungování nebude nikdo rozumět. Uvědomuji si negativa národních států, nicméně stále více nabývám pocitu, že negativa evropského velestátu začínají povážlivě převažovat. Rozhodně je třeba nového paradigmatu, nové vize, která nebude negativistická. Jinak se budeme salámovou metodou sunout k federaci – a to neskončí dobře.

4. října 2012