Klasik může směle prohlásit, že Balkán bude už navěky sudem střelného prachu. Jeden by čekal, že s dozvuky první světové války dozní též balkánská výsadnost v mezinárodních vztazích (respektive konfliktech). Nestalo se. Jako by v případě jihovýchodních končin naší dějinami napěchované Evropy bylo cosi rozumově nevysvětlitelného, co všechnu tu napěchovanost vyfouká jak sníh zpátky na nebesa, do atmosféry nad širou víceméně modravou plošinou matky Země.

Kdo by si pomyslel, že o dvě (přibližně) desetiletí později Balkán předurčí výsledek také světové válce číslo dvě. Neschopnost vojsk Osy v rychlosti porazit tamní národy a jejich země zahrnout mezi poslušné satelity způsobila oddálení ofenzívy proti „židobolševickým hordám na východě“, které se v klíčových fázích velkovlasteneckého boje mohli spolehnout na druha k nezaplacení, již Napoleonem zle vyzkoušený ruský mráz.

Ani po roce 1945 to nebylo jiné. Maršál Tito s frajerstvím stoprocentně žitým a dvakrát tolik zaslouženým uhájil jugoslávskou suverenitu před Stalinem (jenž byl po válečném vítězství znovu při chuti) s klidem a nepřestajným sebevědomím ostříleného špílmachra. A ještě něco navíc. V turnaji století známém jako „studená válka“ si Titova Jugoslávie udržela (námi, klanícími se lokaji Kremlu, záviděný) odstup a přízeň zároveň od obou soupeřích bloků.

V moderních dějinách Balkán budil pozornost napjatého davu přihlížejících států a národů neustále. Někdy s respektem, jindy s hrůzou. Po Titově odchodu na věčnost a následně započatém drolení maršálovy jihoslovanské říše přišlo na řadu to druhé.

Války v bývalé Jugoslávii snesou v souladu s komplexní moderní balkánskou minulostí zvláštní (pochopitelně subjektivní) poznatek. Během dvou světových válek i v průběhu války studené si Balkán navykl na pozornost značného (globálního) publika. Jakmile hrozilo, že o ni z nenadání přijde, vydobyl si ji „pracně“ nazpět. Dodejme, že za cenu, pro níž stojí každý genocidní exhibicionismus umlčet na samém počátku.

S kauzou „Kosovo“ se vrací Balkán do středu dění v novém století. V něm, jak se zdá, bude také s to poskytnout světu „zprávy dne“ (jak se sluší ve věku médií říkat). Co s tím klidná a pro svět nezajímavě nudná česká krajinka nadělá? Nic? To nepovídejte! Pro začátek stačí, když přesvědčí srbského velvyslance, že v Praze má on i jeho „rodná hrouda“ pořád své místo. Jak to ale zařídit, když už jsme zarámovali okna panu velvyslanci z Kosova, to nevím….

Autor je místopředseda Institutu K.H.Borovského