Finanční a uprchlická krize, válka v Sýrii a brexit jsou témata, kterými se urgentně zabývá Evropská unie. Lídři Evropské unie, pohlceni těmito problémy, téměř zapomněli na problém Balkánu, teritorium, na kterém ještě před dvaceti lety zuřilo zabíjení svojí brutalitou srovnatelné s Islámským státem.

Měl jsem možnost navštívit v poslední době několik států bývalé Jugoslávie, které se pod zmenšujícím se dohledem Evropské unie vrací do svého standardního života. Evropští úředníci a vojáci KFOR pracující v těchto státech mluví politicky korektně o „zvyšující se křehkosti vztahů“, aby nemuseli mluvit o „zvyšujícím se napětí“.

Snad jediným opravdu bezproblémovým státem je Slovinsko, neboť i jeho spor s Chorvatskem o hraniční čáru v Jaderském moři je v rámci Balkánu marginálií. Chorvatsko, které jako jediné na Balkáně dokončilo etnické čistky, bylo za odměnu přijato do Evropské unie a schengenského prostoru. Z pozice člena EU nenápadně komplikuje přístupové hovory těm státům, se kterými má nevyřízené účty. Ostatně, přes deklarace o spolupráci mají nevyřízené účty téměř všichni se všemi. Do regionu přilévá oheň Řecko, které blokuje Makedonii, a oslabování vlivu a zájmu EU využívá Rusko k prosazování svých zájmů. Místní politici tvrdí, že některé politické strany jsou přímo financovány z Ruska. V Kosovu a Bosně, nejchudších regionech s nejvyšší nezaměstnaností, masivně investuje do mešit a imámů Saúdská Arábie. Někteří místní politici již oprášili sousloví „Velká Albánie“. Ve všech státech funguje korupce od nejnižších stupňů státní správy. Jde o „zvyšující se křehkost“, nebo spíše natlakovaný papiňák? Pro nás překvapivě tisíce arabských migrantů, kteří na Balkáně uvízli, nepředstavují pro místní vlády ani občany zásadní problém.

Deklarování a snad i opravdovou snahu o směřování do EU všech postjugoslávských států zmrazil J.C. Juncker prohlášením, že za jeho předsednictví se EU rozšiřovat nebude. Co na tom, že to bylo prohlášení učiněné pro občany „starých zemí“. Komisař pro rozšíření se přejmenoval na komisaře pro vnější vztahy. Země Balkánu mají pocit, že přes veškerou snahu uzavírat jednotlivé přístupové kapitoly je jejich snažení marné. A lídrům balkánských zemí, jejichž vládnutí se v jejich zemičkách dá označit za kartel, dochází, že kdyby opravdu aplikovali všechny standardy Evropské unie, mohli by prohrát volby a přijít o moc. A tak přes všechny přístupové řeči nenápadně také zařazují zpátečku.

Právnička Eulexu, organizace EU, která v Kosovu pomáhá prosadit vládu práva, mi vyprávěla příběh, jak dvě rodiny čekaly na dokonání krevní msty téměř padesát let. A když pak obě rodiny seděly v soudní síni, svorně říkaly „nic není potřeba soudit, všechno je v pořádku, my jsme vyrovnáni“. Téměř všechny generace na Balkáně prožily válku v devadesátých letech, téměř všichni si pamatují brutální zabíjení. Všichni Srbové si pamatují bombardování NATO a následné násilné odtržení Kosova. Ve všech státech zůstaly větší či menší menšiny těch, kteří se cítí být v balkánské válce poraženi. Srbové na severu Kosova jsou stále chráněni vojáky KFOR a Bosna a Hercegovina je se svým „soustátím“ kapitolou sama pro sebe. A tak není divu, že mi řidič v bělehradském taxíku s nadsázkou odpoví: „Vztahy se sousedy? Chorvati zabili během války dvacet tisíc Srbů. Až zabijeme dvacet tisíc Chorvatů, tak si podáme ruce a bude klid.“

Snad jedinou nadějí je činnost NATO, které na rozdíl od EU nerezignovalo na svoje rozšiřování na Balkán (nerozšiřování o Gruzii je jiná kapitola a jiný příběh) a minulý týden přijalo Černou Horu. Všichni členové NATO cítí nejistou situaci v Turecku, a tak i přijetí sekulární muslimské Albánie mělo snad pozitivní geopolitický význam. Nicméně, nevrátí-li se Evropská unie k problematice západního Balkánu s plným nasazením, může nás čekat další obrovský problém. Je otázkou, je-li toho současná EU ještě schopna.

Právo, 15.6.2017

Autor je senátor za ODS