„…zejména mladí a nezaměstnaní doplácejí na sobeckou lehkomyslnost politiků a francouzských a německých bankéřů, kteří půjčovali peníze tam, kde neměli. Napříč kontinentem rostou legie rozhořčených a rozzuřených…“ (Britský komentátor Timothy Garton Ash v Respektu č. 25)

Zajisté, ctný muži. Prožírali ovšem všichni rádi. Ve spravedlivém rozhorlení jste ráčil přehlédnout, že existuje dvojí vina: jedněch, kteří velkorysým zadlužováním svých zemí prožírání umožňují, a druhých, kteří tu možnost ochotně přijímají, voličskými hlasy odměňují. Nepamatuji se totiž, že by někdo z té legie rozhořčených a rozzuřených kdy zvolal – nedělejte nám dluhy, vy zatracení blázni, vždyť je budeme muset splácet s úroky krvavými! Nepůjčujte, páni bankéři, těm našim bláznům, kteří nevidí dál než k příštím volbám! Jakýsi zážitek z života mého mi to velice připomíná… jistě, už to mám. Pracoval jsem se za časů svého kádrového vyvrženectví v hodnosti vrtného dělníka s jistým… říkejme mu Bohouš. Byl to mimořádně odpudlivý chlap, bývalý vyšší důstojník esenbé (pro nepamětníky: policie), pro chlast ale vyhozený. Že komunista, netřeba ani dodávat. Povrtávali jsme spolu v okolí Chebu, kamž se za ním dostavila jeho družka – takto vcelku milá a hodná paní, sám nevím, jaké půvaby na tom ožralovi shledávala – aby mu doručila výplatu. „Dej sem stovku,“ nařídil jí. „Víc mi nedávej, já bych to prochlastal.“ Vzal stovku a odebral se do nálevny zvané po rasisticku Cikánbar, ale to se tenkrát tak nebralo. Vrátiv se po hodině bez stovky, žádal znovu: „Dej sem kilo!“ „Nedám,“ vzpěčovala se ta dáma, „tys mi říkal, abych ti nedávala, že bys to prochlastal!“ „Jsou to moje prachy, nebo tvoje?“ rozeřval se Bohouš, a jak ji řezal, tak ji řezal. I vytáhla z kabelky další stovku, co měla dělat, chudák. Opět netrvalo hodinu a Bohouš stál ve dveřích, zlobně hulákaje: „Co jsem ti říkal, ty náno pitomá, abys mi nic nedávala?“ A jak ji řezal, tak ji řezal.

Po šestačtyřiceti létech od té příhody s trnutím zjišťuji, že jsem tenkrát nebyl svědkem jen burleskní a dosti trapné scénky, nýbrž přímo předobrazu evropské demokracie, kam jí bylo přisouzeno dospět po pádu komunismu i dalších evropských diktatur (jako z udělání španělské, portugalské a řecké, že by byl člověk v pokušení dávat do souvislosti hospodářský kolaps s triumfem demokracie) až ke gordickým zapletencům dneška. Bankám za ty konce nenadávejme, banky půjčují, od toho jsou tady. Je věcí dlužníkovou, jak naloží s půjčenými penězi, zda jich užije k rozvoji a výstavbě, nebo je prošustruje. Ostatně je obtížno si představit, jak by reagovali evropští politikové, do uplácení voličů miliardy pumpující a na zadní kolečka nehledící, kdyby jim páni bankéři bývali řekli: „Houbeles! Nic vám nepůjčíme, vy byste to prožrali!“ Asi by se rozeřvaly jako tenkrát… ne, uveďme věci do souvislosti: banky by bezhlavě nepůjčovaly, kdyby to od nich nevyžadovaly vlády, potřebné peněz k rozsévání sociálních dárečků; a dárečky by se nerozsévaly, kdyby nebyly osvědčeným prostředkem k nahánění hlasů prostomyslnější části voličstva. V ulicích povykující houfy rozhořčených a rozzuřených Bohoušů, uvyklých bezstarostým hodům v sociálním Cikánbaru a nemohoucích pochopit, že dalších stovek už jaksi není, jsou pochopitelým výrazem zklamání, nelze však říci že bez vlastní viny. Jinak řečeno, jaké Bohouše si evropská demokracie vychovala, takové teď má, halelujah.

Demokracie nacházející se, nic si nemalujme, ve stadiu pokročilého úpadku. Nižší občanské vrstvy politikou opovrhují, nazývajíce ji svinstvem; a schopní, nadaní lidé. kteří by se mohli ujmout vyšších státních funkcí a získat demokracii ztracenou důvěru, nemají zájem o nudné a bezvýchodné handrkování, věnujíce se místo toho povoláním jak zajímavějším, tak i výnosnějším. Pozorujme, jak bezbarvá je evropská politika, jak jí chybí výrazné vůdčí osobnosti… když už pominu poválečnou, z minořádných podmínek vzešlou generaci velikánů typu Churchilla, Adenauera, de Gaulla… kde je dnes nějaký Kohl, Mitterrand, Blair, o železné babě Thatcherové ani nemluvě! Jen figurky druhé až třetí kategorie, mátožné, jedna za druhou zaměnitelné, političtí kejklíři, ne státníci. Nemají program ani představu budoucnosti, a mají-li jakou, mnoho jim neznamená, hlavní je sedět ve vysoké státní funkci se všemi z toho vyplývajícími požitky teď, a možno-li, ještě v příštím volebním období. Kritický, v širších časových rozmezích uvažující občan je jim v té touze spíš na překážku; i soustřeďují všechen svůj politický um na výchovu Bohoušů s jejich ideálem věčného, blaženého prožírání. A vztekajících se pak náramně, když najednou není za co.

Jenže jak kárat prostoduché Bohouše, když souvislosti příčin a následků nedohlédne ani slovutný publicista T.G. Ash. Abychom si snad zopakovali násobilku: demokracie funguje na základě určitých zásad; které jsou-li zanedbány či dokonce popřeny, hrozí jí úpadek, v krajním případě zhroucení. Z nejpodstatnějších je pocit zodpovědnosti, jak vládnoucích, tak ovládaných. Pocitu zodpovědnosti se pak nejlépe daří tam, kde následky sobeckého, neprozíravého, lehkomyslného jednání se přímo a citelně sesypou na hlavu původcovu; hypertrofovaný sociální stát, v Evropě posledních desítiletí fetiš nezpochybnitelný, však dělá co může i co vůbec nemůže, aby slovo „zodpovědnost“ z občanova slovníku vymazal. Papej, občánku. Cpi se. Dopřávej si, čeho jen se ti zachtělo, a o následcích nepřemýšlej, tvůj stát všechno zaplatí. Zdroje jsou. A když nejsou, však on někdo půjčí. To se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou, říkal už feldkurát Katz, jako by viděl do dnů dnešních. Jednou se ovšem rozkošné hodování zadrhne: co to, jacísi zlosynové nám snížili rating, cenné papíry se staly bezcennými, sociální výdobytky okrouhat nutno… a již vycházejí Bohoušové do ulic, rozhořčení, ba rozzuření, jmou se demonstrovat, stávkovat, kamením házet, veřejné budovy demolovat v domnění, že tak přimějí své náhle zlakotněvší panstvo k novému naplnění vyjedených hrnců. Co chceme, tak k tomu byli vychováni, nevidět souvislost mezi hýřením na dluh a nutností zaplatit účet.

Jak z té louže ven, v tom je dobrá rada vzácná. Převýchově Bohoušů zpátky v zodpovědné občany bych valnou šanci nedával; ze sebe musí vzejít proměna, ne z ministerských fermanů, jenže toho nebývají Bohoušové schopni. Nadějnější způsob by bylo aspoň částečné odebrání politického vlivu natvrdlým Bohoušům a přenesení na občanské vrstvy myslivější, pocitu zodpovědnosti přístupnější, jenže tomu zase brání zásada rovnosti a všeobecnosti, jiný z fetišů moderní demokracie. Nebo začít přece jen od politiky? Vrátit jí charakter soutěže myšlenek, ne mdlého přepočítávání nikdy nepostačujících daňových příjmů a beznadějného látání rozpočtových děr? Udělat ji zajímavou pro lidí typu aspoň Kohlova či Blairova, když už ne Churchillova a Adenauerova, aby se ta kára, k čertu už jednou, hnula z místa? Jenže zase: jakápak soutěž myšlenek, když po selhání spásných ideologií zůstala z celé nabídky už jen demokracie se všemi svými nedostatky, k níž ale není rozumnější alternativy, a hospodářský systém zvaný kapitalismus, jenž mnohého ducha spanilého pohoršuje, ba pěnu u huby vytváří, alternativ však také není, leda už vyzkoušených a do… stydno povědět kam vedoucích. Je ještě jiná možnost?

Snad je, ne však růžemi vonící. Vzpomeňme si: konflikt s hitlerovským Německem dal vyniknout Churchillovi. Z Německa poraženého, do cihly rozbombardovaného, vyvstal Adenauer a po málo letech hospodářský zázrak. Z Anglie, rozkladnou působností všemocných odborů na úroveň rozvojové země přivedené, vyvstala snad největší postava té doby, Margaret Thatcherová. Napětí studené války mnozí duchové druhého a třetího řádu uvolňovali a uvolňovali, aniž cokoliv uvolnili, než se objevil Ronald Reagan a mečem své rozhodnosti ten gordický uzel rozťal. Nisméně neznamenalo vítězství nad rudou říší konec dějin a věčné trvání demokracie, jak se radoval pan Fukujama, nýbrž zahájilo vyklízení pozic Západem až k dnešní ani ne bezmoci jako spíš ústupnosti, podlézavosti, popele údajných vin na vlastní hlavy sypání, souhrnem v politickou korektnost, ideologii nejšílenější, nad niž záhubnějšího nevymyslely dějiny od potopy světa nic. Snad že to tak musí být. Že nikoli blažené popšoukávání v míru a blahobytu, nýbrž krize a průšvihy udělují dějinám impuls, aby se pohnuly ze strnulosti k bystřejšímu cvalu. Už … všimli jste si? Už jako by se pohnuly. Už se na obzoru rýsují konflikty, jež podprostřední politické hlavy velí nevidět, ale každým dnem nepřehlédnutelnější. Zběsilé přelidňování planety se všemi myslitelnými i nemyslitelnými následky. Militantní islám nacpavší se do mocenského vakua poté, co Západ opustil svou vůdčí roli. Tenčení energetických zdrojů a stoupající závislost na vyděračích, z níž se našimi směšnými větrníčky věru nevymotáme, čím dál nezaplatitelnější nároky bohoušovského státu… že by se blížila katarze? Že by z té bezradnosti vyvstaly očistné síly, vedené ne politickými kejklíři, ale státníky? Něco takového se zdá přicházet. Držitelé politické moci, duše průměrné, jejichž jedinou dovedností je chodit dobře vyšlapanou cestou nejmenšího odporu, se ovšem rozčilují, o populismu zlobně hovoří, ale těžko je zvát postoj tří čtvrtin obyvatelstva populismem. Už se místy objevují doposud neznámé politické talenty, už sklízejí volební úspěchy ne slibem dárečků, nýbrž obranou civilizačních hodnot… no, počkejme si. Třeba z toho nic nebude. Třeba jsou to talenty jen zdánlivé, a zmizí, jak přišly. Nebo, ani to bych nevylučoval, zabřednou do slatin štětivého nacionalismu, izolacionismu, do zášti tu protižidovské, tu protiamerické, i jiných vest starých, dávno vypelichaných. Ale třeba se z některé vyklube nový Reagan, nová Thatcherová.

Jestli ano, podpořme je. Neboť dějiny nestojí, kahánek naděje zatím poblikává, mnoho oleje v něm ale není, co zanedbáme dnes, zítra už možná nedohoníme. Stát se může všelicos, ale nejhorší způsob, jak se postavit k budoucnosti, je mávat rukou a říkat, a co, ono to nebude tak zlé, nějak bylo, nějak bude, jak tak občas slýchám. A bědovat, tak jsme to nechtěli, tak jsme si to nepředstavovali, když už klec spadla. Jako pokaždé. Jako jen za mého života už nejméně třikrát. Nepoučíme se konečně? Nepřestaneme říkat ty příšerné věty a nezačneme něco dělat pro to, abychom to mohli v tomhle prostoru nějak doklepat nejen my, ale zůstal zachován i těm, kteří přijdou po nás? Náleží k němu, pro úplnost, i země české, třebaže mnozí dělají, jako by byly ostrovem věčné pohody, jejž se otřesy vnějšího světa netýkají.

Hannover, 23. července 2011