Vlast. Otčina. Domovina. Co hrdosti, co něhy rezonuje v těch slovech, vysloví-li je člověk procítěně! Hruď se pýchou vzedme a dojetím zjihne hlas, zjitřená mysl přivolá verše bardů a obrazy chrabrých činů dávných reků, zří rovy bohatýrů padlých v ryku vítězných i ztracených bitev, vzpomene i bezejmenných hrdinů válek nedávných, rozteskní se představou rozkvetlé lučiny a březového hájku, rodné návsi a školní tabule.

Naše vlast. Naše otčina. Naše domovina. To zní o poznání výhružněji: ne moje - vztah intimní a niterný -, ne vaše, ne nikoho jiného, ale naše! Naše vlast pro náš národ, který za ni procedil řeku krve. Naší posvátné krve, ne žádné cizí břečky! Náš výjimečný národ, jenž dokázal výjimečné věci, než byl zrazen, ponížen, sražen do kolen. Náš lid, který tak strádal, tolik obětoval, ale jeho nepřátelé se třásli před hrůzou atomové smrti a jeho synové hleděli na Zemi z výšin kosmu, ten nezlomný lid si zaslouží víc, mnohem víc, než mu mrchožrouti mínili nechat. Víc uznání. Víc slávy. Větší vlast. Svůj svět - ruský svět.

Hlas krve se rozezvučel a rozechvěl srdce roduvěrných, krysař zadul a velký národ se semkl v jeden šik; uměřenost jde stranou. Plamenné projevy jako salvy z kaťuší, orgie loajality na přeplněných náměstích, sochy Lenina a portréty Stalina, sovětská hymna s upgradovaným textem, spravedlivou zlobou sevřené rty patriarchy, tupá radost davu i přitakávání prominentů, to vše v přímém přenosu.

Co na to my, s naší malou vlastí? Budeme chápaví? Budeme objektivní? Budeme se snažit o kompromisní pohled a nalezení střední cesty? Nastavíme tvář dovolávajíce se pokrevnosti?

V hodinách ruštiny (bývala povinná, pamatujete?) jsme hned v páté řídě probírali Krylovovy bajky. Vybavuji si tu nejznámější - O vlku a beránku. Hladový vlk spatří beránka napájejícího se u potoka. Nechce ho zardousit jen tak a hledá důvod, pro nějž by jej mohl sežrat jaksi poprávu. Vymýšlí si, že mu beránek kalí vodu, že byl k němu neuctivý, ale beránek všechna obvinění vyvrací. Vlk ztratí trpělivost a dopálí se: "Už tím jsi vinen, že mám hlad!" vmete beránkovi do očí a prokousne mu hrdlo. Není divu - je to vlčí přirozenost.

Poučení netřeba rozpitvávat, je nasnadě a já je jen doplním: Ovce nemůže sympatizovat s vlkem jen proto, že pastýř je nekňuba. Ovci nepřísluší tvářit se objektivně a empaticky stvrzovat šelmě její nárok na čerstvé maso v naději, že zrovna jí se vlčí apetit shovívavě vyhne. Ovce vlka neuchlácholí, je-li k němu servilní, a nevyprovokuje ho, je-li drzá - predátora vzrušuje sama ovčí existence v teritoriu, které pokládá za své. Ovce se může stavět na hlavu, tančit kozáček a pět častušky, ale je to k ničemu: pro vlka zůstane čerstvým masem.

Připadá mi, že dnešní rusofilové při probírání tvorby Ivana Andrejeviče Krylova chyběli. Sebevražedná absence. Vlk zavětřil a je na lovu, první krev ho nabudila a instinkt je instinkt. Už se ani nesnaží tiše našlapovat - železa nikdo nepoložil a není, kdo by střílel; bača dřepí v salaši a dívá se na televizi - běží přírodovědný dokument o vlčí mírumilovosti. Stádu nepomůže naučit se výt ani obětovat jedno jehně týdně. Stádo potřebuje pevnou ohradu a berana v čele.