Novým německým presidentem se stal Frank-Walter Steinmeier. Socialista, do té chvíle ministr zahraničí Spolkové republiky Německo, po celou dlouhou dobu tří volebních období věrný spolupracovník kancléřky Angely Merkelové.

Čtenářům této poznámky bych rád připomněl, že je to tentýž pan Steinmeier, který jako německý ministr zahraničí zhruba před osmi měsíci na vrcholné schůzi států V4 v Praze předložil představitelům států visegrádské čtyřky neuvěřitelný plán. Státy V4 se měly vzdát všech zbytků národních suverenit v rámci jejich, tedy i našeho, členství v EU. Steinmeier tak učinil společně s francouzským ministrem zahraničí, také socialistou, Jean-Marcem Ayraultem. Plán musel zřejmě vzniknout v záchvatu paniky nad výsledkem britského referenda o odchodu z Evropské unie a měl znemožnit kterémukoli dalšímu státu, aby se svobodně rozhodl a následoval Brity. Pochopili jsme to jako nesmiřitelně tvrdohlavou reakci na mnohohlasé volání po reformě unie ve smyslu návratu k původní myšlence evropského sjednocení zejména na základě hospodářské spolupráce suverénních evropských národů. A také jsme se obávali, že to není jen návrh, ale rovnou diktát.

Připomeňme si, jak Steinmeierův a Ayraultův naléhavý „návrh“ zněl. Členské státy se vzdají vlastní armády, vlastních tajných služeb, vlastního zákonodárství, své kontroly nad státní hranicí včetně kontroly pohybu migrantů, vlastní zahraniční politiky, vlastního daňového systému, vlastní měny a vlastní centrální banky.

To znamená, že armáda má být v EU společná pod jedním velením, rozvědka a kontrarozvědka má mít jedno centrum, bude platit jednotný evropský trestní zákon, národní státy nebudou mít pravomoc rozhodovat o migraci a nebudou mít vlastní azylovou politiku, rozmístění migrantů bude povinné a poměrné k počtu obyvatel, národní rezervní banky odevzdají své kompetence Evropské centrální bance a všichni budou platit pouze eurem. A tomu všemu bude vládnout současný Brusel, v jehož parlamentu mají rozhodující slovo právě ony nejlidnatější státy, jako je právě Německo nebo Francie. Podtrženo a řečeno stručně, přijetí tohoto „návrhu“ by předznamenalo konec naší národní samostatnosti.

Člověk nemusí být žádný velký politický odborník, aby pochopil, že bychom se už podruhé v moderních dějinách stali protektorátem, tentokrát německo-francouzské „čtvrté říše“, kde vládnou už nikoli nacionální socialisté, ale pouze socialisté.

Na pražském summitu V4 vyvolal tento „návrh“ přirozeně velkou vlnu pobouření a odporu, zejména ze strany Polska a Maďarska. Text návrhu měl sice zůstat „pod pokličkou“, ale polská veřejnoprávní televizní stanice TVP1 jej zveřejnila. Potud nedávná historie.

Nenechme se ukolébat pochvalnými komentáři našich veřejnoprávních médií k volbě pana Steinmeiera německým presidentem. Dosavadní složení spolkového sněmu je takové, že Angele Merkelové nedalo příliš práce prosadit do tohoto úřadu svého oddaného a poslušného dlouholetého spolupracovníka.

Mozek člověka má paměťové buňky mimo jiné také proto, aby si zapamatoval jednotlivé skutky politiků, zvláště těch na důležitých místech. Zejména pak těch politiků, kteří místo toho, aby nám v tom nejlepším smyslu slova sloužili, raději zkoušejí předělávat naše životy podle svých pochybených ideologií a představ.

Po všem, co nám pan Steinmeier tenkrát v Praze předvedl, se dá sotva očekávat, že evropským národům, které se staly po rozpadu Sovětského svazu znovu svobodné a demokratické, přinese jeho prezidentování něco dobrého.

Samotné Německo se skutečně zdá být na cestě k opětnému totalitnímu státu, jak trefně poznamenal Benjamin Kuras na závěr svého pravidelného sloupku v časopisu Reflex dne 9. února tohoto roku. Takový kurz však drtivá většina z nás sdílet nechce a nebude. Ještě stále máme ústavně zaručenou demokracii a k ní patří především svobodné volby.