Už příští měsíc se dozvíme, jestli chtějí Britové zůstat v Evropské unii. Ačkoli to zatím spíš vypadá, že většina jich zůstat chce, pojďme se pro jistotu podívat, co by se stalo, kdyby se v referendu vyslovili pro brexit.

Brexit si dokážu představit. Celkem živě. A myslím, že pro něj platí pootočené Dykovy verše: Opustím-li tě, nezahynu. Opustím-li tě, zahyneš! Bez korektivu v podobě špetičky ostrovního liberalismu se totiž Brusel zadusí daněmi a regulacemi, zesláblý bezkrevným ekonomickým výkonem. Brusel potřebuje Velkou Británii víc, než ona Brusel. A víc, než je ochoten si přiznat.

Po rozchodu

Co by odchod Británie znamenal pro Evropskou unii ekonomicky? Když pomineme krátké období zvýšené nejistoty, které by po brexitu nastalo, bylo by ze středně- a dlouhodobého hlediska podstatné, jaké další uspořádání by Británie s Unií dojednala. Nabízí se několik možností:

Zaprvé, režim, který by se podobal současnému vztahu mezi Evropskou unií a Norskem. Británie by se připojila k Evropskému hospodářskému prostoru a udržela si plný přístup k jednotnému evropskému trhu. Neměla by vliv na přijímání unijních standardů a regulací, kterým by ale na jednotném trhu podléhala. Británie by si proti současnosti ani trochu nepolepšila.

Druhá možnost je celní unie po „tureckém“ vzoru. Pro Brity je ale nejen míň atraktivní než současné nastavení, ale i než „norský model“ – takže vlastně vyloučená.

Zato uspořádání na bázi dohody o volném obchodu, jako má Unie s USA, případně uspořádání po vzoru obchodního režimu mezi Unií a Švýcarskem by pro Británii atraktivní bylo. Záleží ale, jestli by se „švýcarským řešením“ – tedy souborem bilaterálních smluv umožňujících Británii přístup na jednotný evropský trh ve vybraných sektorech – souhlasil Brusel.

Británie by postupně uzavírala smlouvy s jednotlivými státy nebo regiony a dojednání takového balíku dohod by si vyžádalo dlouhé roky, třeba i deset let. Dlouhodobě by ale nutnost uzavřít víc než sto nových obchodních smluv neměla mít na Británii negativní makroekonomický dopad. Nebylo by to pro ni úplně jednoduché období, ale ani by to neznamenalo žádnou zkázu.

Brexit a Česko

Jaký by měl brexit dopad na českou ekonomiku? V absolutním vyjádření není pochopitelně Česko pro Británii tak významným obchodním partnerem jako třeba Německo. Na druhou stranu přebytek z obchodu s Británií v poměru k hrubému domácímu produktu je v Česku jeden z nejvyšších v Evropě. Z hlediska tohoto ukazatele nás v roce 2013 předčily ze zemí Evropské unie jen Maďarsko a Belgie. Přesto se nedomnívám, že by měl brexit významnějším způsobem negativně dopadnout na náš zahraniční obchod.

Dopady ale můžou být i nepřímé – zprostředkovaně naši ekonomiku můžou zasáhnout důsledky nejistoty na finančních trzích, kterou by brexit s vysokou pravděpodobností přinesl. Tato nejistota by mohla ochromit hospodářskou aktivitu v eurozóně takovým způsobem, že by to negativně ovlivnilo i tuzemská makroekonomická čísla. Brexit by ale sám o sobě neměl mít ani v případě zvýšené nejistoty potenciál stáhnout českou ekonomiku do recese.

Co chtějí Britové

Evropskou unii mají mnozí ve své mysli uloženou jako klíč ke svobodnému obchodu na starém kontinentu. Pravda je ale jinde: volný evropský obchod je výsledkem existence Evropského hospodářského prostoru, nikoli Evropské unie. Součástí tohoto prostoru jsou i země, které do Evropské unie nepatří, konkrétně Island, Lichtenštejnsko a Norsko. Tento trojlístek států společně se Švýcarskem tvoří Evropské sdružení volného obchodu, tedy EFTA.

Evropský hospodářský prostor vznikl v roce 1994 na základě smlouvy právě mezi EFTA a Evropským společenstvím, předchůdcem Evropské unie. Pro Island, Lichtenštejnsko a Norsko to znamená, že můžou být účastny evropského vnitřního trhu, potenciálně těžit z volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu, ale nebýt členy „politické“ Unie. Tyto státy tedy můžou získávat ekonomicky, ale nenechat se svazovat politicky. Členství v EFTA je střední cesta mezi hospodářsky nevýhodnou izolací od vnitřního trhu a politicky a regulačně omezujícím, tudíž hospodářsky ne zcela optimálním členstvím v Evropské unii. Británie už jednou členem EFTA byla, a sice v letech 1960 až 1973, před svým vstupem do Evropského hospodářského společenství. Z některých průzkumů veřejného mínění vyplývá, že Britové i dnes preferují před členstvím v Unii možnost být součástí EFTA.

Nevyhnutelná rozlučka

K brexitu podle mě dojde. Zřejmě ale až za jiného premiéra než Davida Camerona. Nejspíš až po roce 2020. Letos je na to ještě moc brzy. Evropská unie se ještě před Brity nestačila úplně „odkopat“ a zdiskreditovat, i když na tom pilně pracuje. Třeba tím, jak není s to řešit uprchlickou krizi. Čím dřív brexit přijde, tím rychleji skončí i Evropská unie. To není přání, to je konstatování. Británie strach mít nemusí, nezapomeňme, že ještě v roce 1922 byla centrem obrovského impéria, ve kterém žila pětina tehdejší celosvětové populace a které pokrývalo téměř čtvrtinu pevniny naší planety. Úvaha, že by nyní měla tato země zhynout poté, co opustí zbrzděný Brusel, si tedy žádá heroickou dávku fantaskní imaginace.