Němci - pod hlavičkou EU - brutálně zesilují útok na střední Evropu

Rozhodnutí Evropské komise zahájit „řízení“ s neposlušnými členskými zeměmi, tedy se zeměmi, které se odvážily nechtít akceptovat Bruselem, a zejména Německem vynucované migrační kvóty, u nás vyvolalo odmítavé reakce. Přesto mi dnes někdo zcela absurdně napsal, že „je nám Unie dobrá právě jako dojná kráva“, která se má „postarat o český blahobyt“. Že Unie s naším blahobytem nemá nic společného, je – alespoň doufám – většině lidí u nás zřejmé. Asi abych si úplně nezoufal, jiný pisatel mi napsal lepší výrok: „Byli jsme před dotacemi, budeme i po nich. Tak výhodné, jak se mnohdy uvádí, pro nás zdaleka nejsou“. To je elementární pravda.

Vždy mám – opakovaně se však ukazuje, že mylný – pocit, že už všechno bylo, z obou stran, řečeno a že se už jen zdvojují známé argumenty. I v tomto případě jsem se mýlil. Významná německá televize SWR přinesla výrok zcela novátorský: „Místo aby středoevropská čtveřice přijala uprchlickou krizi jako příležitost, jak setřást dědictví komunismu, posloužila nacionalistickým silám jako živá voda“ (citováno podle Práva, 15. června 2017).

To považuji za aroganci dosud neznámého druhu. Je přijímání migrantů (nikoli náhodou mluví německá televize o uprchlících, zatímco my trváme na slovu migrant) cestou, jak ze sebe setřást dědictví komunismu? K tomu migraci nepotřebujeme. A ani si nepotřebujeme léčit migrací své historické komplexy. Učil nás komunismus nenávidět cizince? Byl ve své podstatě internacionalistický a internacionální komunismus nacionalistický? (Já jsem zažil první přítok migrantů – tehdy z Vietnamu – právě za komunismu.)

Kde se bere arogance západní Evropy považovat nás za nedospělé školáky, které je třeba vychovávat a vyučovat? Jaké komunistické dědictví mají její představitelé na mysli? Naši přecitlivělost na jakékoli prvky nesvobody? Na vnucování nám čehokoli, co je proti našim zájmům? Naše úsilí – po desetiletích ztráty státní suverenity – být znovu státem, o kterém se rozhoduje doma a ne v cizině? Naši bolestnou historii plnou národního útlaku a permanentního pocitu vnějšího ohrožení? Naši víru v demokracii, kterou jsme tak dlouho neměli?

Je – jak mi napsal jeden čtenář mého prohlášení, které bylo o tom, že bychom měli zahájit přípravu našeho odchodu z EU – návrh na odchod z EU „variací mnichovského komplexu“, našeho permanentního pláče, jak nám druzí stále ubližují? Jsme opět typickými českými kverulanty? To nemohu přijmout. Nemáme sebemenší důvod Evropskou unii a její nepřijatelné praktiky považovat za nedotknutelnou „posvátnou krávu“, která vůči nám může všechno. I – nebo spíše zejména – rozhodovat o nás bez nás.

Na jiném místě píše Aleš Valenta, že právě teď vrcholí „usilovná snaha Západu dokončit zglajchšaltování někdejší komunistické části Evropy, která se po roce 1989 s touhou po politických svobodách a národní nezávislosti obrátila k Západu netušíc, že bruselské struktury se právě v této době chystaly s oběma těmito hodnotami nemilosrdně zúčtovat“. S tímto „Západem“, u nás stále ještě nekritizovatelným, mnozí z nás nechceme mít nic společného.

Nepleťme si podstatu věci. Není žádnou hrou se slovy říci, že je třeba na západ vrátit Západ. Dnešní geografický západ Evropy s historickým ideovým pojmem Západ už nemá skoro nic společného.

Newsletter Plus, červen 2017