Ještě před rokem to vypadalo, že se z Angely Merkel stane cosi jako věc Makropulos, jak to napsal Karel Čapek.

„Hauk: Prosím, co je to věc Makropulos?
Emilia: Tam je napsáno, jak se to dělá.
Hauk: Co jak se dělá?
Emilia: Aby byl člověk tři sta let živ. Aby byl tři sta let mlád. To napsal můj otec pro toho císaře Rudolfa… ale toho vy neznáte, že?

Angela byla dle mainstreamu nedostižná, nesmrtelná, neodvolatelná a na věčné časy personálním zjevením „vedoucí úlohy strany“. Pardon, Unie. A kdo byl jen maličko proti, jako třeba státy Visegrádu, tak s těmi zatočíme. Pravili Angelini věřící. A točili.

Jak říkaly naše babičky, „nic netrvá nikdy věčně, ani láska k jedný slečně“. I když tohle byla spíše soudružka svazačka z NDR. A jinak typický produkt takzvaně moderního ženství. Bezdětná, napohled téměř bezpohlavní, s bezvýznamným manželem, který je spíše jakýmsi zdegenerovaným společenským přívěskem. Asi jako něco u těch ryb, co jejich sameček vlastně přiroste k samici a přestane být samostatnou individualitou. Všimněte si, kolik moderních političek je dnes bezdětných, lesbických, „sexuálně podobojí“ anebo je jejich partner jen manipulovaná figurka jako Clinton. Tento typ Merkelová přesně představuje. Opačný pól je Macron, jehož úchylka je zvaná gerontofilie.

Großdeutschland

Doba vlády Angely Merkel je z ekonomického hlediska Německa zdánlivě velice úspěšná. Její nástup spadá do doby, kdy se Německu otevřelo „historické okno“ rokem 1989. Německo se sjednotilo a tím vlastně téměř anulovalo, v každém případě zrelativizovalo výsledky druhé světové války. Na scénu světa a hlavně Evropy se opět vrátilo velké Německo. Idea říše Großdeutschland původně z roku 1848, modifikovaná císařským Německem a zvrhle a giganticky realizovaná Hitlerovou Třetí říší. Mocné Německo se obnovilo na mírovém základě jednáním 2 + 4 (NSR, NDR, SSSR, USA, Británie a Francie) i de iure. 12. září 1990 byla v Moskvě podepsána „Smlouva o závěrečných ustanoveních ve vztahu k Německu“ .

Třetí říše

Z ekonomického hlediska to mělo ten dopad, že většina středovýchodních a východních států postkomunistické Evropy se dostala pod přímý ekonomický vliv silného, kdysi za amerického Marshallova plánu na nohy postaveného Německa. Pilní, disciplinovaní a okupačními armádami v Německu politicky hlídaní a dozorovaní Němci byli v roce 1990 na vrcholu svých ekonomických sil.

Angela byla hned na počátku neuvěřitelné ekonomické expanze Německa v podobě Drang nach Osten. Německo ihned hospodářsky expandovalo na Východ, zatímco Francie a USA se ekonomicky moc „nechytly“. Tmavě zeleně označeno Německo, světle zeleně ekonomiky silně navázané na Německo:

Místo s tanky tak přišli pro nejprve nacismem a pak bolševismem zdeptaný východ Evropy s neuvěřitelným množstvím peněz a nabídek. U nás to fungovalo ihned. Tehdy začala iluze, že jsme tajná sedmnáctá spolková země Německa. V postavení lepší kolonie.

Vzhledem k technicky vzdělanému obyvatelstvu (například technické ČSN se prakticky nelišily od německých DIN), stačilo komunismem morálně a pracovně „zvlčilé dělnictvo a techniky“ rychle normalizovat, postavit a renovovat fabriky (jistěže ne nejnovější, ale přeci jen moderní technikou).

Přitom zatlačit vládu ČR, která neměla jinou možnost, k neuvěřitelným daňovým a jiným slevám, počkat, „až si to sedne“, a začít inkasovat peníze. Největší „vývar“ byl z toho, že Němci platili českým dělníkům cca 1/3 mzdy oproti Německu a Češi to brali - v domnění, že rychle Němce doženou. Stát byl blahem bez sebe, nezaměstnanost byla malá, všichni mírně bohatli v rámci „pokroku v mezích zákona“, což mají našinci rádi. (Mimochodem, že tuhle skutečnost nechápe většina dnešních politiků, pak znamená, že prohrávají ve volbách.) Zbytek postkomunistických evropských zemí se ekonomicko-politicky ani po 30 letech navázanosti na Německo nedostal ani na naši úroveň (s výjimkou Slovinska). Natož na německou.

Zde se v praxi objevil axiom paradoxu Zénóna z Eleje, který praví, že „rychlonohý Achilles nikdy nedohoní želvu“. Lidově: i kdybychom se udřeli, systém je postavený a funguje tak, že v životní úrovni nikdy nemůžeme dohnat Německo. Pro klasické vzdělance jasné, pro naše novináře a komentátory doporučuji učebnice z bývalých gymnasií.

Po nástupu Merkel do čela CDU a pak vlády už byli Němci tak přesvědčeni o své genialitě a navždy zajištěnému bohatství, jak je o tom přesvědčoval celý „pokrokový“ svět a hlavně Evropa, že začali vršit chybu za chybou.

Zavedení eura (propagovaného pitomě Francouzi), jak už přiznává kdekdo, roztrhlo Evropu. Politicko-ekonomický systém vhodný pro sever Evropy se pokoušet zavádět pro jižní státy Evropy je ukázkou neuvěřitelné nabubřelosti a pohrdání realitou. Prostě Španělsko, Itálie, Řecko i jih Francie podle německého „Ordnug muss sein“ nefunguje.

Když se po roce 2008 dostala finančních do potíží celá Evropa, začali se Merkelové bankéři a Francouzi chovat stylem, který u nás známe pod názvem „šmejdi“. A „čeští exekutoři“. Začali půjčovat jižním státům peníze za podmínek, pro něž je lichva ještě slušné označení. Do Německa (a také do Francie) se hrnul nepřetržitý proud peněz, které byly jakoby půjčeny na jih, ale hned se vracely, ještě s výdělkem, do německých bank. Němci se radovali, jejich novináři psali o líných Jižanech a Merkelová se culila. Jo a mezitím nenápadně zlikvidovala všechny své domácí politické konkurenty. A z vůdce Francie Sarkozyho udělala celoevropského šaška: 

To neměla dělat! Jedno ani druhé. Někdy od konce šedesátých let existoval v západní Evropě takový úzus: že Evropané budou dělat, jako když věří tomu, že se Němci polepšili. A jako že už nejsou, ale ani maličko, zasmradění nacismem. A miliony mrtvých už jsou minulostí. A morálka praví, že „v domě oběšencově se o provazu nemluví“! Takže Německo je vzorovým demokratickým státem s demokratickými obyvateli. A že miliony nacistů a statisíce (ještě žijících) vrahů se nějak vypařily anebo polepšily. A dokonce bylo Německo dáváno za vzor „denacifikace“. Politické útoky na Československo, Polsko atd. po roce 1989 byly jen malou skvrnkou na čisté tváři nového Německa. Ostatně kdo by se také ve světě zajímal o nějaké Sudety anebo Prusko a Slezsko, že?!

A pak se to nějak zadrhlo a najednou se ukázalo, že Evropané nic nezapomněli, že celé národy stále nevěří Němcům „ani to, co se modlí“.

To mělo následky. Poláci najednou chtěli po Německu peníze, a to hodně. V novinách vycházely karikatury Merkelové s nacistickým znakem na rukávě. Západními bankami vydírané Řecko zachvátily demonstrace a řecká vláda a soudy sdělily, že jim Němci za druhou světovou válku dluží miliardy. Maďaři se postavili proti Německu čelem a zdanili nechutně velké západní zisky. Itálie jednohlasně nadávala na „tedeschi“ (Němce) a žádala, aby Německo konečně zavřelo usvědčené nacistické vrahy.

U nás se až na Havlův úlet vycházející z myšlenek Patočky a postojů knihy podepsané autorem zvaným Podiven „Češi v dějinách nové doby /1848-1939“ (skuteční autoři Petr Pithart, Podiven, Milan Otáhal, Petr Příhoda), žádná vláda nemínila předstírat , že jsou a byli na nás vždycky ti Němci vlastně hodní.Muž propagující politické teorie Mittelevropy (autor teorie je Friedrich Naumann [1860-1919] na základě myšlenek kancléře Bismarcka) Schwarzenberg prohrál, díky bohu, na této otázce presidentské volby.

Evropa pod vedením Merkelové začala praskat na linii „spořádaný Sever“ (kam se počítá i ČR) a líný a lemplovský Jih.

Merkelová sama až na výjimky na sousedy příliš veřejně neútočila, na to měla jiné lidi, že, evidentně je však považovala za sobě nerovné a situace jí vyhovovala. Politicky souzněla s národem. „Neláskou“ a pocitem nadřazenosti k Slovanům, Italům, Řekům atd. podle německých výzkumů dodnes trpí 70 % Němců a „některé myšlenky Hitlera“ považuje dle průzkumu Sternu za dobré až 30 % Němců. A Merkelová navíc dělala vždycky to, co se „líbilo“ hlasité části pokrokářů. I kdyby to byla sebevětší pitomost anebo lumpárna.

To, že pod jejím vedením dosazení a jí podporovaní bruselští „dvořani“ z EU následně doslova roztrhli Unii a Velká Británie je prostě ztracena, znamená tak veliký obrat, že Unie, do které jsme vstoupili, už neexistuje a není návratu. To by však bylo na celou dlouhou úvahu. Tak jindy.

Ale berme jako fakt, že dnešní Unie rovná se Německo a německý kancléř je tajný César. Ekonomickou a politickou válku, kterou začala Velká Británie proti příliš silnému Německu před cca 160 lety, nyní definitivně prohrála. Německý kancléř Bismarck, který vždy varoval Němce před pokušením vytvořit velkoněmeckou říši Grossdeutschland, zahrnující bývalé Rakousko-Uhersko a deroucí se dále na východ, se musí v hrobě obracet. A děsit se následků. Které prostě logicky přijdou.

Díváme se na to, kam dovedla jedna mocichtivá ženská svou zemi a s ní celou Evropu. Německo je čím dále více arogantnější a nacionalističtější v podivuhodném spojení s islámem, čím dál více antisemitské, jako dřívější nacismus „zelené“, stejně tak neschopné podívat se samo na sebe. A pokud někdo v Německu nechce „poslouchat“, má na ně stát organizaci zvanou Antifa. První „Antifaschistische Aktion“ byla vytvořena v roce 1932 Komunistickou stranou Německa jako militantní organizace proti „buržoasii a zrádcům pracujícího lidu“ z řad německé sociální demokracie.

Dnes se Antifa chová jako Röhmova a Göringova SA (Sturmabteilung / úderné či útočné oddíly), paramilitární organizace založená na počátku 20. let 20. století v Německu. Organizovaně útočí na nepohodlné, pořádá masové protesty a pochody (viz nedávno v Chemnitz), terorizuje tzv. nepokrokové a kapitalistické síly, obdivuje islám a je uvnitř hluboce antisemitská a antislovanská. Jejími podporovateli však nejsou hladoví dělníci jako za krize Výmarské republiky. Jsou jimi jiné týpky. Pomatená takzvaná humanitně vzdělaná (ve skutečnosti nevzdělaná) mládež a neschopní a v praxi neúspěšní intelektuálové bez kladného životního cíle. To je ta budoucnost Evropy vedené Německem?

Pokračování