Angela Merkelová vládne světu; předsedá nejenom Evropské radě ale i G-8, seskupení nejmocnějších zemí světa. Nedávno ve Washingtonu poučila George W. Bushe o tom, jak je třeba jednat s islámským světem, poté ve štrasburském parlamentu nastínila budoucnost evropského sjednocení, před týdnem uložila v Soči Vladimíru Putinovi, aby lépe komunikoval s EU, a minulý pátek objasnila Václavu Klausovi výhody evropské ústavy. Ano, nejpozději tady pohádka končí. Jak je to doopravdy?

George W. Bush Merkelové zdvořile pokýval, ale vážně bere pouze akceschopné hráče. Ve Washingtonu právě koluje superkritická studie o tom, že tříleté pokusy Německa vybudovat fungující afghánskou policii „naprosto selhaly“. Jestli má lepší komunikace z Moskvy znamenat, že Merkelová neuslyší špatné zprávy o energii, úspěchu se nedočká. Díky národnímu podniku Gazprom zato Rusové velmi „energeticky“ artikulují prosté sdělení: „Dejte si na nás pozor.“ A získat Václava Klause pro evropskou ústavu? Odpověď znáte. Jenom Evropská komise spokojeně vrní.

Když mluví německá kancléřka o Evropě, je nejpřesvědčivější a nejvlivnější. Mnozí si dokonce myslí, že Německo chce evropskou ústavu jenom proto, aby s její pomocí ovládlo celý kontinent. To je však chybný závěr i přesto, že jej zastávají někteří významní politici. K nadvládě nad Evropou Berlín nepotřebuje odbočku přes evropskou ústavu. Naopak: Ústava by Německo spíše omezovala. Nevěříte? Přečtěte si nedávné vývody německého ústavního soudu v Karlsruhe a komentář bývalého spolkového prezidenta Herzoga.

Druhá, ještě závažnější chyba kritiků i přívrženců integrace je pohled na Německo přes krasohled Evropské unie. Německé evropanství totiž již delší dobu trpí plíživými úbytěmi. Podle nejnovějších výzkumů je pouze devatenáct procent Němců pro to, aby Merkelová prosazovala evropskou ústavu.

Angela on the top? Ani pokud jde o rozhodnutí mezi evropským Německem a německou Evropou tedy Merkelová nemá režii, jako kdysi Willy Brandt se svou „Ostpolitikou“. Německá kancléřka pouze po svém reaguje na dlouhodobé tendence, které nevyvolala a které nedokáže zásadně ovlivnit. V opadajícím příboji evropského sjednocení trčí Německo stále zřetelněji jako skalisko hospodářské síly a rostoucího politického sebevědomí. Německo se vrací samo k sobě a tím i do mocenského středu Evropy. Rusko nechce celoevropský stát, nýbrž pouze evropskou zónu volného obchodu. Německo potřebuje ruský ekonomický prostor. V té míře, v jaké se obě země dohodnou, mohou a budou vystupovat sebevědoměji vůči Spojeným státům. V té míře, v jaké se obě země dohodnou, nám to bude vadit. Americkou přítomnost ve středu Evropy nutně potřebujeme.