Kancléřka nového hegemona Evropy, země, která se teprve učí velmocenské roli

K evropské tradici patří antiamerikanismus. Že Američané krváceli za Evropu ve dvou světových válkách? Že ji oživili Marshallovým plánem? Že pro její obranu založili NATO? Nezájem. Amerika měla cejch arogantního hegemona a patřilo k dobrému tónu proti ní demonstrovat. Ale ten model se mění. I v zemích se silným protiamerickým sentimentem, jako je Řecko, se teď demonstruje víc proti Německu. To je nový trend odrážející novou realitu, jak ji vnímáme právě dnes.

Kancléřka Angela Merkelová přijíždí do Prahy jako reprezentantka nového hegemona v Evropě. Státu, který z povědomí vytlačil Ameriku coby symbol arogance a hegemonie se vším, co k tomu patří: s přesvědčením o správnosti vlastních receptů i s odporem, který to vyvolává. Máme-li to říci v trochou nadsazené zkratce, Angela Merkelová přijíždí jako Američanka z Berlína.

Co Kohl brzdil...

Hegemon zní v evropském vědomí jako sprosté slovo. To je dáno tím, že starý kontinent si zvykl na hegemonii zvenčí a ještě si nestačil odvyknout. Ale jasno v tom už udělal Barack Obama: Pro Ameriku je důležitější Pacifik.

Evropa se musí postarat sama o sebe. V takové situaci měla být hegemonem nadnárodní Evropská unie, posléze dotažená až ke Spojeným státům evropským. Ale ať už se ta idea někdy uskuteční, či ztroskotá, jisté je, že momentálně je evropským hegemonem Německo. To není výsledek nějakého hlasování či rezoluce, je to prostě fakt, který má své plusy i minusy. Pouze Německo je v Evropě schopné zastoupit Ameriku coby jakási poslední instance: prostě když je někde průšvih, tak ho vyřešit. Platí to samozřejmě pro průšvihy finanční a ekonomické. Kminusům patří naopak to, že Evropané mají adresný národní hromosvod.

Dříve se nadávalo na Brusel, superstát, nadnárodní struktury. Nyní se začíná více nadávat na Německo. Místo "za to může Brusel" se říká "za to může Berlín". To ilustruje novou roli Německa. "Na roli USA jako světového četníka se všichni potají spoléhali, tak jako se nyní spoléhají na to, že Němci zachrání euro," píše v magazínu Der Spiegel Jan Fleischhauer. Jenže i když se Evropané na Ameriku spoléhali, vymezovali se vůči ní. To platilo prakticky stejně za Cartera jako za Reagana, za Bushe mladšího jako za Obamy. V případě Německa se ovšem role státu mění.

Angela Merkelová patří k ideově nevýrazným kancléřům. Ale až jednou budou její éru hodnotit historici, možná jí připíší větší význam, než jak to cítíme teď. Bude to pro ně éra výrazné německé emancipace, kterou ještě Helmut Kohl ("politický otec" Merkelové) vědomě brzdil.

Německo kancléřů Brandta, Schmidta a Kohla bylo západoevropskou alternativou Ameriky. Amerika mu zajišťovala vnější jistotu a Němci se starali o prosperitu. Německo bylo poprvé v moderní historii inspirací i pro Zápaďany. Byla to uvolněná, liberální západní země. Dokonale to vyjádřil před lety Iggy Pop v rozhovoru pro Reflex: "V letech 1977-1979 jsem žil v Západním Berlíně - fantastický město! Bylo levný a svobodný, bary otevřený celou noc! Když jste se ztřískal jak dobytek a válel se na ulici, tak přišel policajt, zvednul vás na nohy a pomohl vám dostat se domů; v Americe by vás namístě zabásnul!" Tehdy bylo Německo i pro Američany alternativou.

... se rozjíždí za Merkelové

Německo Angely Merkelové už není alternativou Ameriky, je samo Amerikou Evropy. Uvolněnost a otevřenost vystřídalo jakési mentální opevnění. Berlín sám interpretuje vznik dluhové krize, dost stroze a rigidně, a sám z toho vyvozuje jednotný recept pro všechny. A tak jako Amerika je schopen svou verzi příběhu i svou diagnózu prosazovat silou svého vlivu. Německo už není pro Západoevropany inspirací, ale hegemonem, což je velké téma německých médií.

Německo, vědomo si hrozné historické zkušenosti s vlastní hegemonií, chce být "dobrým hegemonem". Ale není to protimluv? Nestanoví si hegemon dobro a zlo podle vlastních představ? To je velká otázka. Berlín to bere jako otázku peněz, svých peněz, které zachraňují eurozónu: "Dřív chtěli Němci jen moc, teď mají odpovědnost," tvrdí v týdeníku Die Zeit Josef Joffe. "To je rozdíl mezi,zlým‘ a,dobrým‘ hegemonem. Levné to nebude."

Otázka, zda je Česko svým nepodepsáním fiskálního paktu v izolaci, není pro Angelu Merkelovou moc relevantní. Asi by nepochopila argument českých euroskeptiků, že Praha nechce jít jako ovce s hlavním proudem. Tím proudem je dnes rozpočtová odpovědnost (někdo by řekl rozpočtový džihádismus). Takže když Praha nechce jít s hlavním proudem, proč si sama chystá podobnou brzdu?

Větším problémem jsou blížící se francouzské volby a slib favorita Hollanda, že až vyhraje, tak rozpočtový pakt znovu projedná. Z toho plyne: Kdo chce vzdorovat německé hegemonii, musí sázet na francouzského socialistu Hollanda. Vsadí na něj i čeští konzervativci odmítající hlavní proud? Nebo řeknou Merkelové, že stojí za ní? Pak by jí ale těžko vysvětlili, proč sami fiskální pakt odmítají. To jsou paradoxy, že.

LN, 3.4.2012