28.3.2024 | Svátek má Soňa


EVROPA: Alternativní pravice a liberalismus

6.12.2016

Výjimečný stav ve Francii trvá již přes rok. Původně byl spojený s hrozbou terorismu, jeho neustálé prodlužování obhajuje tamní premiér nutností chránit demokracii. Na mysl se vkrádá slavný citát Benjamina Franklina.

„Kdo obětuje svobodu na oltář bezpečnosti, nezaslouží si ani jedno,“ napsal roku 1755 Benjamin Franklin. Tento výrok bývá často doplňován o slova „a ztratí obojí“. Francie a další evropské země přestávají být schopny skloubit základní funkce demokratického státu s občanskými právy.

Francouzský premiér se nechal slyšet, že „výjimečný stav umožňuje zatýkání a prohlídky, což je účinné“.

Anglická vláda zavádí nejrozsáhlejší šmírovací zákon současnosti; samozřejmě s univerzálním zdůvodňovadlem – bojem proti terorismu.

V Německu události tohoto roku potvrdily obavy, že megalomanský program „wir schaffen das“ nakonec až tak snadno zvládnutelný nebude.

Do centra politické diskuze se na Západě v souvislosti s – ať už reálným, nebo domnělým – zhoršováním bezpečnostní situace také začíná dostávat téma, kterému mělo po koketování s eugenikou a druhé světové válce zaslouženě odzvonit: rasová identita.

Ta se stává relevantním tématem jak pro levici, tak i pro sílící alternativní pravici. Levice osočuje bílou část populace z privilegovanosti a kolektivní viny (za své bohatství a za chudobu nebílých), alternativní pravice pak odpovídá takzvaným rasovým realismem a výzvami k obezřetnosti nad volnou migrací.

Střet těchto dvou pohledů začíná být čím dál viditelnější a patrně hrál svou roli i ve zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem.

Alt right

Zatímco levicový přístup k migraci je poměrně známý (jedná se de facto o oficiální vládní politiku Německa a Evropské unie), názory alternativní pravice (alt right) jsou zatím mimo území Spojených států poměrně okrajové. Je ale pravděpodobné, že s postupem času budou vlivem pokračující migrační krize sílit i v Evropě. Koneckonců popularita německé AfD, kterou lze k alternativní pravici zařadit, je v posledních letech stabilně rostoucí.

Je proto vhodné se s tímto fenoménem seznámit. Bez zbytečného zesměšňování nebo nálepkování.

Milo Yiannopoulos, jeden z hlavních představitelů alternativní pravice, ji popisuje jako nesourodé hnutí antifeministů, rasových realistů, obránců západní kultury a antikonzumeristů, toužících po vyšším smyslu. Stoupenci tohoto hnutí zastávají dle Yiannopoulose realistický světonázor, že hodnoty a způsob myšlení lidí z různých kultur a ras jsou různé a vzájemně nekompatibilní a jejich přílišné mísení nepovede k integraci, ale ke konfliktu.

Jaká naopak alternativní pravice navzdory populárním osočením ve většině není: antisemitská (někteří z hlavních představitelů jsou Židé), nevzdělaná (podle profesora Hawleyho, který hnutí studuje, je jeho typickým stoupencem vysokoškolák) a do určité míry ani seriózní (nedílnou součástí americké alternativní pravice jsou nekonečné memes, obrázkové vtipy ironizující vše možné).

Alternativní pravice je – minimálně ve Spojených státech – velmi silné hnutí, ačkoli vzniklo teprve v posledních pár letech. O jeho rostoucímu vlivu například svědčí, že Hillary Clintonová cítila v průběhu své prezidentské kampaně potřebu ostře se vůči němu vymezit a veřejně je odsoudit.

Je víc než pravděpodobné, že argumentace alternativní pravice ve prospěch rasového realismu a nekompatibility kultur nalezne v zemích západní Evropy po několika letech migrační krize úrodnou půdu.

Spojenci liberálů?

Dle některých je alternativní pravice přirozeným spojencem liberálů. Argument zní takto: respekt k soukromému vlastnictví a svobodám je typicky evropská (či americká) hodnota. Imigranti, zejména nepřicházejí-li primárně za prací, tyto hodnoty nezastávají. Politická korektnost a sociální stát navíc integraci a přijímání západních hodnot dále znemožňují. Snaha o zachování kulturní homogenity je tak zároveň snahou o zachování liberálních hodnot.

Je nutné uznat, že na tomto argumentu něco je. Některé aspekty islámského pojetí práva jsou se západními hodnotami v rozporu a země, ze kterých někteří imigranti pocházejí, jsou v současnosti i myšlenkově ovládány radikálně anticivilizační odnoží islámu. Politicky korektní establishment západní Evropy patrně nebude schopen a ochoten nastavit takové podmínky, které by motivovaly imigranty k přijetí liberálních hodnot (ke kterému třeba už přes dvacet let přirozeně dochází u české komunity Vietnamců, kteří koneckonců přicházejí z komunistické země na druhé straně planety).

Nicméně návrhy alternativní pravice na vytvoření státního programu lustrujícího obyvatele podle náboženství, rasy a kultury, musí každý liberál zamítnout jako nebezpečné rozšiřování pravomocí státu. Ponechme teď stranou, že by takový program by sám o sobě naprosto v rozporu s principy soukromého vlastnictví a volného sdružování osob. Takový program, obdobně jako americký Patriot Act, bude zaprvé na věčné časy, zadruhé bude postupně rozšiřován a zneužíván vůči domácímu obyvatelstvu a politickým oponentům.

Rozšiřování státních pravomocí není cesta ke svobodě, prosperitě a ani bezpečnosti.

Stále naléhavěji je naopak vidět potřeba vydat se na liberální cesta omezování státních zásahů. Řešení imigrační krize v souladu se svobodou a bezpečností je nasnadě: zrušit veškeré státní pobídky v podobě dávek, sociálního bydlení a integračních kurzů, a zároveň zrušit regulace pracovního trhu a radikálně snížit daně. Výsledkem bude mnohem flexibilnější trh práce a silnější motivace pracovat, ale zároveň i mnohem víc prostředků v soukromých rukou k vytvoření efektivních charitativních organizací. Koneckonců nejinak tomu bylo například ve Spojených státech po roce 1850, kdy do nového světa proudily desítky milionů lidí, aniž na ně v cílové destinaci čekala státní záchranná síť či integrační program.

Zároveň nikterak nemíním zlehčovat situaci těch, kdo skutečně utíkají před válkou. Naopak – tito lidé potřebují pomocnou ruku, kterou stát nabídnout neumí. Státní programy se bez úspěchu snaží „vyřešit“ chudobu v Africe už přes šedesát let. Zapotřebí je osobní zainteresovanost a zodpovědnost jak poskytovatelů, tak příjemců pomoci – ani jednomu úřednická mentalita státního programu nesvědčí.

Je zároveň nutné uznat, že pro země, které nebezpečný koktejl státem řízené migrace a sociálního státu míchají již dlouhá léta, se situace před zlepšením patrně ještě zhorší. Jako analogie můžou posloužit komunistické ekonomiky, které po desetiletích zavírání očí před realitou musely nejprve projít hlubokou krizí.

Země, které se státnímu imigračnímu programu doposud úspěšně vyhýbaly, mají šanci poučit se z chyb zemí, které vlastní politika přivedla do dlouhodobého výjimečného stavu. To poučení by ale mělo ústit v odstraňování příčin, tedy likvidaci státních intervencí, nikoli zavádění nových.

Je ovšem předvídatelné, že opoziční politické strany budou v zájmu „realismu“ prosazovat spíš návrhy z dílny alternativní pravice. Zastánci svobody nezbývá než doufat, že tak nebudou činit v rouchu falešného liberalismu.

Článek byl inspirován diskuzí pod nedávným článkem Romana Jocha Novopohanský politik Donald Trump. Děkuji panu Altmanovi za inspiraci.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce