Odevšad slyšet zoufalé výkřiky budovatelů nové Evropy. "Nemylme se," křičí teď hystericky za všechny Joschka Fischer, bývalý zelený ministr Německa, "jestli euro padne, padne i Unie a bude taková globální krize, jakou svět nezažil." …"Německo přilévá olej do ohně finanční krize… existenciální krize Evropy."

Pravda, deflační politika za poslední tři roky způsobila, že se hroutí nejen Řecko, Irsko, Portugalsko, ale i Španělsko. Fischer, jako většina eurobudovatelů, ovšem staví argument na hlavu, nepřipustí, že příčinou jeho "existenciální krize" je samotný projekt eura, že euro (a unijní dotace) přispělo k předlužení a oslabení slabých ekonomik a ze sevření společné měny, tak jako z deflačních škrtů v jihozóně, není zřejmě jiné cesty než rozpad. Ani nové zatím neveřejné přípravy na sumit po řeckých a francouzských volbách, které mají připravit půdu pro fiskální unii, nic nevyřeší, mohou jen celou krizi eura prodlužovat do hořkého konce.

Je dojemné, že tzv. elity už připouštějí nejen odchod Řecka, ale i dřívě popíraný a nemyslitelný rozpad eurozóny. Kéž by měly jednou pravdu! Nic horšího než řecké volby, které odsouhlasí mučivou a bezvýchodnou situaci kolabující společnosti si nelze ani představit (rozpad hospodářství, rodinných vztahů, masová emigrace, sebevraždy). Další bilión trilión na záchranu Španělska a Itálie? Teď, kdy i německé hospodářství začíná stagnovat? Tak masivní likvidace státních a bankovních dluhů, znamená také masivní zadlužení a nesouhlas severských voličů. Žádný diktát nemilovaného Bruselu takovou pomoc dlouhodobě politicky neudrží. Co hůř, i nemyslitelná finanční injekce takové ráže problém nedostatečné výkonnosti neřeší. Potřebné reformy – pružný trh práce, nízká byrokracie i daně, likvidace kartelů a korupce, to je úkol na generace! Koexistence ctnostného severu s východem a jihem nebude už nikdy lehká. Odkud se berou naivní představy o potřebě německé inflace, jež děsí německý průmysl? Vždyť jde export ze šedesáti procent do světa, tedy mimo eurozónu, jejíž pokles bude muset nahradit, má-li si udržet svou úroveň.

Nebojme se proto bolestivého rozpadu eurozóny, jako by šlo o konec světa, není-li jiné cesty, agónie by byla horší. Čím dřív, tím líp. A proč nás straší a peskují za tu bryndu, kterou nám navařili, když si mysleli že určují ekonomické zákony? Proč by evropské státy nemohly ve skromnější formě a bez megalomanských projektů spolupracovat? Přežili jsme svět sovětů, přežijeme eurozónu. Byli jsme před Unií, budeme i po ní.

LN, 5.6.2012