Chápu, že hlavní a nejsledovanější událostí musela být v minulých dnech ona naprosto skvělá show, kterou eufemisticky nazýváme volbou prezidenta republiky. Kdo se nedíval, prohloupil. Stálo za to vzít si na tento zážitek i dovolenou. Některá vystoupení našich zákonodárců mi lehce připoměla volbu starosty ve známém seriálu o komisaři Berghammerovi, včetně jeho výroku, že pokud by volby měly něco měnit, byly by již dávno zakázané. Pěkné byly i projevy obou kandidátů, při kterých ministr Schwarzenberg, dle svého vyjádření, „ s úctou usnul“ (ten pán je mi velmi sympatický). Mimochodem, jeho hodnocení průběhu voleb jako vystoupení ochotnického souboru z Dolní Prčice je docela výstižné. Potíž je v tom, že ti ochotníci v Prčici to dělají s láskou a zadarmo. Ti, kteří vystupovali při volbě prezidenta, to dělají zjevně neradi a za velké peníze.

Jistá potíž je, že ve světle těchto událostí některé další zanikají, přestože jejich význam je nepochybně velmi značný. Mám zde na mysli především prohlášení Rowana Williamse, arcibiskupa z Canterbury pro BBC ve čtvrtek minulého týdne. Pan arcibiskup řekl, že je nevyhnutelné, aby Británie přijala do své legislativy některé prvky islámského práva šaría. Zdůvodňuje to tím, že někteří britští občané (rozuměj islámského náboženství), nemají vztah k britské legislativě a zavedení některých prvků islámského práva do britských zákonů by významně přispělo ke sjednocení národa. V praxi by to mohlo vypadat tak, že by si tito občané mohli v některých oblastech vybrat, podle jaké právní normy se jejich věc bude řešit. Takže dvojí právo v jedné zemi. Je to absurdita, nebo reálná budoucnost?

Dlužno také podotknout, že to není poprvé, kdy se náznaky nezdravé vstřícnosti vůči požadavkům jedné z menšin v Británii objevují. Vzpomínám si na diskuze o žádosti vypustit z knížek pro děti jakékoli zmínky o prasátkách, nebo protesty muslimských zdravotních sester v britských nemocnicích proti požadavkům, aby si před zdravotním úkonem umyly ruce až k lokti, což by znamenalo, že by ona sestra musela nejprve své předloktí před ostatními odhalit. Je to absurdita, nebo reálná budoucnost?

Ve vztahu ke zmíněnému čtvrtečnímu prohlášení je nutné si mimo jiné uvědomit, že arcibiskup z Canterbury (přes svůj téměř pohádkový zjev) není nějaký senilní stařík, ale královnou jmenovaný vysoký státní úředník, protože anglikánská církev je církví státní a nepohybuje se v režimu odluky od státu. Jedná se tedy o výrok jednoho z představitelů Velké Británie, v podstatě o výrok ústavního činitele, který z titulu své hodnosti zasedá ve Sněmovně lordů, tedy v jedné z komor britského parlamentu a který v této konzervativní a na tradicích postavené zemi jistě požívá značné autority.

Přes okamžité protesty a nesouhlasná stanoviska britských politiků včetně premiéra to opět dokresluje určitý aktuální evropský trend spočívající v koketování s multikulturalismem, který se snaží okamžité či potenciální problémy menšin řešit nikoli systémově, ale postupnými ústupky, ve kterých má, bohužel, Británie svoji historickou tradici. Až se všechny tyto ústupky sečtou, můžeme také zjistit, že naše západní kultura se svými křesťanskými kořeny zpívá svoji labutí píseň. Vlastní historii a kulturu je totiž bezpodmínečně nutné bránit proti všem cizím vlivům. Naši předkové to věděli, my tomu dnes dáváme naprosto zbytečně názvy typu xenofobie, rasismus apod., aniž si dost dobře uvědomujeme obsah těchto termínů. Obrana kultury, tradic a vynucování respektu před zákony není ani rasismem, ani xenofobií. Je to pouze obrana vlastní identity a na tu má naše západní civilizace nejen právo, ale je to i naše povinnost vůči potomkům. Pan arcibiskup, jako představitel jedné z křesťanských církví, by měl být mezi předními nositeli tohoto přístupu. Pokud mu v tom něco brání, měl by si alespoň na chvíli zajít k památníkům dávných panovníků své země a zamyslet se nad tím, jak oni dokázali svoji zemi a její tradice proti cizímu vlivu bránit a proč to vlastně dělali.

Pokud chce někdo trvale žít v té které zemi, musí respektovat její tradice a především její zákony. To platí pro muslimy právě tak jako pro Romy nebo jiné skupiny lidí cítící se být menšinou. Snažit se podle receptu pana arcibiskupa o výrobu jakýchsi kulturních a legislativních koktejlů, je krajně nebezpečné. Islám se nikdy a za žádnou cenu nebude s ničím míchat. Islám je svébytný, cizím vlivem nedotknutelný a integrální názor na svět a nenechá se ničím denaturovat. To, co pak z těchto pošetile namíchaných koktejlů rychle vyprchá, budou naše tradice, naše kultura a naše zákony.

Slova a přístup pana arcibiskupa z Canterbury jsou navíc i ukázkou toho, jak by se také dalo uvažovat na úrovni celé EU po vstupu Turecka do tohoto uskupení, které je, nebo by alespoň mělo být, postaveno na západních kulturních hodnotách. Svůj názor na vstup Turecka jsem vyjádřil ve svém příspěvku z listopadu loňského roku Co je vlastně Česká republika. Musím konstatovat, že můj negativní postoj ke vstupu Turecka se jen a jen potvrzuje. Tato země se neustále vyvíjí a její vývoj směřuje podle mého názoru zpět k islamizaci státu.

Asi bychom si neměli zakládat na další a další problémy, které budou muset horko těžko řešit naši potomci. Své tradice a své zákony bychom měli mít především v úctě. Nebudeme je vnucovat jiným, ale nesmíme dopustit, aby ty své někdo vnucoval nám. Abychom zkrátka nebyli jednou překvapeni, že nám v naší staré dobré Evropě nepatří nic.

Ani právo, ani země, ani vzpomínky.