V prosinci 1991 schválila v Maastrichtu Evropská rada Smlouvu o Evropské unii. Přestože tato smlouva musela být ještě v únoru 1992 podepsána ministry zahraničních věcí, financí a obchodu a čekal ji překvapivě složitý ratifikační proces (ve Francii získala podporu pouhých 51 % voličů, Dánové ji napoprvé dokonce odmítli), byla Maastrichtská smlouva především revoluční změnou k horšímu v dosavadní evropské spolupráci.

„Maastricht“ znamenal konec „společenství“ a začátek nadnárodní „unie“. Byl opuštěním zdravé myšlenky spolupráce jednotlivých států na základě mezivládních dohod a otevřel prostor k umělému, centrálně řízenému konstruktu nadnárodního superstátu a budování eurosocialismu. Na existenci národních států zaútočil z mnoha směrů, mimo jiné prosazováním „Evropy regionů“ s cílem v unijní části evropského kontinentu definitivně vymazat národní hranice, uměle „rozstříhat“ Evropu na regiony a ty snadněji centrálně řídit z Bruselu.

Maastrichtská smlouva významně přispěla ke spuštění procesu posilování pravomocí Evropské komise a Evropského parlamentu na úkor národních vlád a parlamentů. Členy Evropské unie obrala nejen o suverénní rozhodování v mnoha klíčových kompetencích, ale především – vnutila jim politický projekt jednotné evropské měny, ze kterého učinila nedotknutelný a nekritizovatelný symbol evropského sjednocení.

Česká republika v době, kdy do Evropské unie vstupovala, již nemohla a nesměla nic na daném stavu věcí ani ovlivnit, ani měnit. Vstupovala do unie, kde bylo naší povinností rámec vytvořený Maastrichtskou smlouvou bez výhrad přijmout.

Václav Klaus v době vzniku Maastrichtské smlouvy revolučnost hloubky a rozsahu změny integrace přesně vystihl slovy, že Maastrichtem integrace „překročila svůj Rubikon“. Celých následujících dvacet let pak důsledně věnoval obhajobě Evropy národních států a jejich všestranné suverenity, i poukazováním na zásadní defekty jednotné evropské měny. Přestože byl ostře napadán, zastrašován i vysmíván, zaslouženě se jeho dlouhodobě neměnné argumenty a názory stávají v Evropě součástí moderního racionálního uvažování.

Dnešní katastrofální stav Evropské unie je výsledkem sociálně-utopických konstruktů „vyvolených“, kterým Maastrichtská smlouva před dvaceti lety otevřela dveře dokořán. Návody, jak postupně obnovit evropskou prosperitu, proto hledejme v období „před Maastrichtem“.

Návrat k tomuto stylu uvažování je však zásadně podmíněn odchodem celé současné generace evropských elit, které s vytvářením revolučního centralistického modelu evropského socialismu spojily své kariéry a které zjevně nechtějí – vlastně ani nejsou schopny – styl svého uvažování změnit.