Všimli jste si, jak často evropská vrchnost vysvětluje ztrátu konkurenceschopnosti EU tím, že musí čelit „nespravedlivé“ konkurenci? Jaksi přitom ovšem zapomíná, že si za ni může EU sama.

O „nespravedlivé“ (respektive „nekalé“) konkurenci hovořila například Ursula von der Leyenová ve svém úvodním projevu na lednovém summitu evropského průmyslu v Antverpách, nepřímo se o ní zmiňuje Draghiho zpráva a evropská vrchnost se jí ohání i ve svém „kompasu konkurenceschopnosti“. To je to geniální dílko, podle kterého se má konkurenceschopnost unijních firem zvýšit větším důrazem na to, co její ztrátu podle mne způsobilo – tedy na „dekarbonizaci“.

Ona „nespravedlivá“ konkurence se projevuje různě. Třeba masivním dotováním výroby v zemích mimo EU (zejména v Číně), což umožňuje tamním firmám dodávat své výrobky na náš trh výrazně levněji. Pak je to také tzv. „enviromentální dumping“, spočívající v tom, že firmy mimo EU nejsou svázány tak přísnými emisními a dalšími ekologickými normami. A nezapomínejme ani na to, že EU nedisponuje ani dostatečnými zdroji surovin nutných pro realizaci „dekarbonizačních“ projektů a musí je tedy dovážet. Což ji staví do značně nevýhodné pozice obzvláště tehdy, pokud je dováží od svých konkurentů. Třeba z Číny.

Levným dovozům zboží dotovaného nebo vyrobeného bez zátěže nákladů na dodržování emisních norem chce EU čelit zaváděním cel. Ta sice ztíží dovozcům uplatnit své zboří na unijních trzích, ale neřeší problém konkurenceschopnosti unijních firem na trzích mimo EU. Tam totiž tato cla nedosáhnou. Úplně jinou kapitolou je otázka znevýhodnění v důsledku „enviromentálního dumpingu“. Za ten si totiž může EU kompletně sama. Nikdo ji totiž nenutil vrhat se do „zelené transformace“ jejímž nejvíce viditelným důsledkem jsou drahé energie způsobující cenovou nekonkurenceschopnost unijních výrobků a zboží. Což je přesně to, před čím její kritici varovali už dávno. Evropská vrchnost jejich námitky odmítla tvrzením, že se EU stane pro zbytek světa vzorem „dekarbonizačního“ úsilí a ten bude jejího příkladu následovat. Jak se nakonec ukázalo, byla to představa značně naivní. Zbytek světa se EU akorát směje, až se za břicho popadá a mne si ruce nad tím, jak lehce se podařilo unijní firmy ze světových trhů vyšachovat. V tomto případě zkrátka nejde o žádnou „nespravedlivou“ konkurenci, ale o vlastní blbost.

A podobné platí i pro závislost na dovozu surovin nezbytných pro realizaci „zelené transformace“. I do ní se EU vmanévrovala sama a je tak zásadně závislá na Číně, která ovládá jejich rozhodující zdroje a nadále svůj vliv posiluje. Takže místo, aby se evropská vrchnost poplácávala po ramenou, jak zbavila EU energetické závislosti na Rusku, by si měla nafackovat za to, že jí vrhla do závislosti na Číně. Zatímco totiž pod jejím vedením řešila EU otázky počtu pohlaví a podobné blbiny, Číňané objížděli Afriku a skupovali tam jedno ložisko surovin za druhým.

Ze ztráty konkurenceschopnosti zkrátka nemůže evropská vrchnost vinit „nespravedlivou“ konkurenci, ale pokud chce vidět toho, kdo je za ni skutečně odpovědný, stačí se podívat do zrcadla. Každým dnem se zkrátka ukazuje, jak nebetyčná hovadina celá ta „zelená transformace“ je. Pravda, chybu může udělat každý.

Ovšem jenom hlupák se jí drží…

Psáno pro deník TO