Přesně před 20 lety se Češi v historicky jediném celostátním referendu vyslovili pro vstup své země do Evropské Unie (EU). Co nám od té doby Brusel dal a vzal, čím si dnes zcela zbytečně podkopává svou pozici, kolik občanů ČR dnes EU věří a jak vlastně přežívá původní idea vzájemné solidarity?

Plebiscitu se zúčastnilo bezmála 42 procent voličů, z nichž se pro vstup do EU vyslovilo přes 77 procent z nich.

Přesto však můžeme už zde zaznamenat první známky českého euroskepticismu, srovnáme-li naše čísla s výsledky referend v dalších postkomunistických státech v témže roce (2003). V Maďarsku hlasovalo pro vstup do unie téměř 84 procent voličů, na Slovensku dokonce 92 procent! Volební účast byla v Česku nejnižší ze všech zmiňovaných zemí.

Evropská Unie dlouhodobě polarizuje českou společnost. Až do minulého roku si široká veřejnost stěžovala na problémy nejrůznějších směrnic, dále pak povinných standardizací; například nabíječek mobilních telefonů či vysavačů, hojně medializované byly rovněž aférky s výrobky typu pomazánkového másla nebo rumu.

Jinak ale – a jsem přesvědčen, že řada skalních euroskeptiků o tom nemá ani tušení – proudily po všechna ta léta do Česka miliony EURO přímo z Bruselu. Mýtus, že do unijní kasy platíme víc nežli z ní dostáváme, je u nás sice hluboce zakořeněný, avšak realita je diametrálně odlišná.

Z EU směrem do Česka doputoval už více než bilion korun čistého příjmu. V praxi to znamená, že od svého vstupu v roce 2004 jsme z unijního rozpočtu získali více než dvakrát tolik, kolik jsme do ní zaslali. A to věru není tak špatná bilance.

Teď nastává doba, kdy Česko jako relativně bohatá a ekonomicky konsolidovaná země musí (mělo by) začít v rámci stále funkčního principu celoevropské solidarity výrazněji přispívat do unijního rozpočtu a začít tak EU vracet finance, které nyní budou zapotřebí v hospodářsky méně rozvinutých členských zemích.

Vše v rámci idejí o evropské sounáležitosti, které EU – a to ji slouží ke cti – respektuje a prosazuje po celou dobu své existence. Tedy ano, budeme platit více, ale je zde zcela racionální důvod a smysl. To všechno se dá náležitě vykomunikovat, vysvětlit a v rámci už zmiňované evropské myšlenky sounáležitosti také pochopit a akceptovat. Co ale akceptovat, natož pochopit absolutně nelze, to je způsob řešení globálního oteplování, zvaný Green Deal (Zelený úděl).

EU vypověděla nesmiřitelnou válku oxidu uhličitému a od roku 2035 už budou evropské automobilky vyrábět pouze drahé elektromobily a pokud se výrazně nezlevní, bude za chvíli polovina Evropanů chodit pěšky.

Militantní utopističtí ekosnílci se řízením osudu a především těch, co stojí skromně v pozadí mimo dosah reflektorů a kamer za nimi, dostali k obrovské a svým způsobem historicky úžasné a přelomové věci. Dekarbonizaci Evropy! Zaručeně čistý, zelený kontinent, jenž ukáže cestu zemím jako je Čína, Rusko, Indie nebo Brazílie. Generace ekologických aktivistů o něčem takovém doposud jen snily. Teď to díky EU mají takřka na dosah.

Což o to, myšlenka sama o sobě je nepochybně nadmíru ušlechtilá, o tom nemá smysl diskutovat, je nicméně nutné vzít v potaz, že celá Evropa vypouští do ovzduší pouze zhruba 8 procent CO2. A už zmiňované Rusko a především Čína, Indie nebo státy Jižní Ameriky na žádnou dohodu tohoto typu rozhodne nepřistoupí. Umí totiž počítat a ví, že elektromobilita je drahá, ba dokonce velmi drahá. Proto zahltí uvolněný trh s klasickými auty svými výrobky.

Na oltář údajné ekologické čistoty tak postupně padne většina bohatství, které si Evropa za všechna staletí svého rozvoje nashromáždila, její vliv ve světě tím značně utrpí a životní standard mnoha Evropanů se fatálně zhorší.

Ale co je to všechno proti adorovanému zelenému světadílu. Veškerá racionalita musí stranou. Použil bych slogan :

„s elektromobily na věčné časy a už nikdy jinak!“

Nápadně připomíná svazácká hesla 50.let minulého století. Vlastně nás teď unijní aktivisté mají přesně tam, kde nás chtěli mít, tj. ve při.

Virtuózně vyhloubený příkop mezi lidmi A (pro) a (pod)lidmi B (proti elektromobilitě). Historie 20.století by mohla posloužit coby didaktický manuál, jak a proč tímto způsobem černobílého vidění světa rozhodně nepostupovat.

Meritorně je přece flagrantní nonsens vnucovat lidem něco takto fatálním způsobem a centralizovaně naprosto v přímém rozporu s poptávkou a nabídkou na trhu vyvíjet permanentní tlak a navodit situaci, jež může nastat pouze v totalitním státě.

Nejeden z nás k tomuto projektu přistupoval spíše jako k novému bestseleru z kategorie science fiction, zkrátka nebral ho příliš vážně.

Aby hrstka ekologických aktivistů dokázala takto spektakulárním způsobem vytvořit modus operandi, který nese skutečné totalitní rysy, neboť prosazuje chiméru proti vůli občanů i potřebám trhu, na to se většinou podíváme leda v béčkových amerických filmech.

Jenomže Bruselská ekologická klika je jako buldozer, který před sebou nehledě na následky nekompromisně hrne vše, co se mu postaví do cesty.

Pokud se bude chtít EU učinit alespoň trochu populárnější, nesmí už nikdy přijít s podobným pseudozáchrannými a údajně spásným superplánem.

Například důvěra českých občanů v Evropskou unii nepochybně i tímto přičiněním poklesla z loňských 51 procent na 44 procent.

Evropská Unie oslaví v listopadu tohoto roku své třicátiny (vznikla 1. listopadu 1993) A ve třiceti letech už od člověka právem očekáváme, že má vše v hlavě patřičně srovnané, hodnoty pevně zakotvené, dokáže komunikovat, alespoň trochu počítat a jeho argumenty dávají smysl.

Na gigantické akci tzv. Zeleného údělu nám ale Brusel bohužel názorně ukazuje, že navzdory nesporným pozitivům celého projektu EU, která dle mého soudu jednoznačně převažují, se přesně s těmito slabinami momentálně těžce a bohužel neúspěšně potýká.